Jiří Žáček 

autorské stránky

Nedělejte z teorií
terorie!

Co právě dělám

Co jsem dělal na podzim a v zimě

Čekal jsem na jaro. A při tom čekání jsem si krátil dlouhou chvíli. 20. září jsem se zúčastnil Čtení ve vlaku, mé texty předčítala Blanka Hejtmánková.

Jiří Žáček ve vlaku

10. listopadu se konal večer PEN klubu v hotelu Central, na programu měly být šansony na mé texty v podání Renaty Drössler, ale po selhání techniky jsme přivítali na svět knihu mých bajek v estonštině, v překladu Tonu Kalveta.

kniha Jiřího Žáčka v estonštině

Knihu pokřtili estonský velvyslanec pan Schwede (to je ten vlasatý mladík přede mnou) a estonská bohemistka Iivi Zajedová.

Křest knihy Jiřího Žáčka

Křest knihy Jiřího Žáčka

29. března jsme s Renatou Drössler a nakladatelkou Veronikou Baštovou představili miniknížku S úsměvem, vydanou k poctě Adolfa Borna.

křest knihy Jiřího Žáčka

Mnoha lidem ukrátila dlouhou chvíli dvouměsíční vášnivá debata na Facebooku, odstartovaná opruzenou reakcí režiséra Klusáka na mou básničku K čemu jsou holky na světě, která se objevila (bez mého vědomí) v Čítance pro 2. třídu. Člověk by nevěřil, kolik emocí dokáže vzbudit jediná kratičká básnička na maminkovské téma. Zdá se, že ta říkanka odstartovala dlouhá léta odkládanou diskusi o genderových stereotypech. Koho to zajímá, ať si přečte několik diskuzních příspěvků, které jsem si stačil uložit. Třeba vás pobaví.

Skicář Václava Teichmanna

Skicář Václava Teichmanna

Básník Jiří Žáček je mužský šovinista, reakční tmář a jeho dílo má být rituálně spáleno! Že si ještě dnes, ve věku rovných příležitostí a politické korektnosti někdo troufne napsat sprostotu, že údělem holčiček je stát se maminkami, je na pováženou. Zástupy chlapečků, kteří také mají plné právo být maminkami, nechť si nad básníkem odplivnou!

Václav Teichmann, MF DNES, 24. ledna 2017

Svět, kde mámy vyšly z módy

Holky jsou na světě proto, aby byly maminky, aby milovaly děti, s láskou o ně pečovaly, a díky tomu „je náš svět v pořádku“. Jiří Žáček, který o tom veršuje ve školní čítance, je prý zpátečník a zkamenělý štváč. Pobouřil zástupy, spáchal smrtelný hřích proti genderové neutralitě, proto je třeba ho umravnit, zakázat, vymazat z pracovních sešitů i osnov. Co si to dovoluje, že ženy degraduje na ochránkyně nového života, průvodkyně potomků světem? Jak může mezi nevinnými školáky šířit stereotyp o jedinečnosti mateřské lásky?

Ideologie, která básníka obžalovává ze zločinu, je chválabohu stále menšinová a takovou snad i zůstane, přesto ji nelze podceňovat. Pokud by chátrající společnost zkoumal lékař, musel by tento genderový afekt zařadit na seznam smrtelných symptomů: pozor, civilizace, která se tolik děsí nájezdníků zvenčí, sama sebe systematicky likviduje, neboť je v ní moderní pohrdat vlastními dětmi, jejich plozením, výchovou, hýčkáním a zráním. Ano, pohrdat životem, vlastním pokračováním, tím jediným, co po ní za stovku let zůstane.

Kdyby básník napsal, že holky jsou na světě od toho, aby chlapům chodily pro lahváče, sice by v mnoha rodinách nebyl daleko od pravdy, ale bylo by na místě se ozvat: není nic, co by ženu předurčovalo tahat komukoliv basu. Pokud však bard opěvuje jedinečné pouto dítěte k mámě, jež nikdo a nic na světě nedokáže nahradit, jeho báseň je především oslavou života – jediné hodnoty, kterou nelze rozvolnit, jejíž ochranu nemůže zdravá společnost utopit v proudu ideologických keců. Stejně jako nedokáže zakrýt, že jen jedno ze dvou pohlaví má tu zázračnou výsadu nechat v sobě nový život růst a zrát, přivést ho na svět, uchovat si s ním nezaměnitelné spojení, které nezruší ani smrt jednoho z nich.

Básníkovi kritici se vztekají, jako by snad mateřství ztotožňovali právě s cestou pro lahváče, s praním trenek, s povinností nachystat muži po návratu z práce teplou večeři a umýt po ní nádobí. Jako by novorozenec, jenž na světě dokáže rozlišit jediný vjem – tlukot mámina srdce – byl domácím úkolem, předmětem otročiny či brigád, ponížením nehodným soudobé ženy. Soudobá žena přece má být otrokyní profesních úspěchů, neomezuje se rodinnou všedností, hýbe městem i světem. To, že je ženou, nic neznamená, mužství a ženství neexistuje, každý má být tím, kým se aktuálně cítí, ostatně v USA už čtyřleté děti podporují, aby si volily pohlaví dle nezralé nálady.

Vyprávějme si tedy, jak víra v „seberealizační bohy“obvykle končí a schválně si za příklad vezměme bezdětného muže, jemuž se žádný „závazek“do cesty nestavěl.

Na kliniku přivezou nemocného profesora, jenž celé pracoviště kdysi zakládal, propůjčil mu jméno i věhlas. Je mu osmdesát let, patnáct roků je v důchodu a z nynějšího personálu si ho už nikdo nepamatuje. „Dědkovi na osmičce“odpojí zvonek, aby neotravoval. Dědek potřebuje podrbat na zádech, ale zvoní marně. Nikdo za ním nepřijde, titul mu zůstal jen na vizitkách, které roky nemá komu rozdávat, za týden ho převezou jinam, léčebné postupy se proměnily a klinika se pro nadbytečnost ruší.

Na vedlejším pokoji leží žena, jež tady dříve dělávala vrátnou, a těší se domů, aby nepropásla první školní den své pravnučky. Bábě na devítce na rozdíl od dědka z osmičky v životě něco zůstalo a ví, že to potrvá i poté, co zaklepe bačkorami.

Člověk se, jak známo, nemnoží příčným dělením, a tak nelze nikomu vytýkat, že nemá děti. Slušní lidé však musí rázně odmítnout myšlenkový proud, jenž starost o nový život pokládá za nedůstojnou otročinu srovnatelnou s praním prádla na valše.

„Náš svět bude v pořádku“, dokud muž bude ženu pro její mateřství obdivovat tak jako básník na stránkách slabikáře, ne pokud se za ně bude žena stydět, protože touží být někým jiným.

Petr Suchomel, MF DNES, 24. ledna 2017

Nemuži, neženy a neděti: Feministky jako nebezpečí pro dětský duševní vývoj

Holky jsou na světě proto, aby byly maminky, aby milovaly děti, s láskou o ně pečovaly, a díky tomu „je náš svět v pořádku“. Jiří Žáček, který o tom veršuje ve školní čítance, je prý zpátečník a zkamenělý štváč. Pobouřil zástupy, spáchal smrtelný hřích proti genderové neutralitě, proto je třeba ho umravnit, zakázat, vymazat z pracovních sešitů i osnov. Co si to dovoluje, že ženy degraduje na ochránkyně nového života, průvodkyně potomků světem? Jak může mezi nevinnými školáky šířit stereotyp o jedinečnosti mateřské lásky?

A pak že verše už dneska nikdo nečte. Stačilo, aby aktivista Vít Klusák veřejně napadl „čítankovou“ básničku o maminkách, a její autor Jiří Žáček je najednou slavný téměř jako blahé paměti Nezval se Seifertem dohromady. Proč? Protože feministky se domnívají, že báseň u malých dětí posiluje genderové stereotypy.

Výše zmíněný veršotepecký zločin století na rovnosti pohlaví zní takto:

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

Básník Jiří Žáček se v reakci na kritiku, která se na něj snesla z planety Gender, nestačí divit. „Nikde nežádám, aby se matky vzdaly profesních kariér ani osobního života, jak mi podsouvají genderové bojovnice. Žasnu, jak je možné číst jednoduchou básničku s takovou ideologickou předpojatostí,“ řekl básník Lidovým novinám.

Marná obhajoba.

Žijeme totiž ve světě, jenž, řečeno slovy básníka, vůbec není v pořádku. Ve světě, ve kterém je veřejně vyslovené přání, aby se holky staly maminkami, aby hladily a četly svým ratolestem básničky, zločinem proti lidskosti.

V našem, moderním světě se přijímají ústavní zákony o existenci třetího pohlaví (Německo), do oficiálních slovníků se zavádějí nová zájmena pro vyjádření člověka, který není ani mužem, ani ženou (Švédsko), v němž se přepisují podle genderových aktivistek klasická literární díla, a nejen ta pro malé děti, v němž si ze svých daní platíme extremistické politické organizace (Gender Studies, Nesehnutí, Fórum 50 % a mnoho dalších), které destrukci tradiční židovsko-křesťanské civilizace, založené na tradiční rodině a psaných i nepsaných pravidlech chování, halí do obhajoby práv žen proti mužům (Česko).

Tyto neomarxistické spolky a jejich spřízněné politické strany (například sociální demokraté nebo zelení) nám chtějí prostřednictvím moderní lidskoprávní agendy vnutit představu, že za tradiční rodinu musejí děti i my, zpozdilí sexisté, považovat také manželství dvou mužů, žen a v budoucnu kdovíkoho nebo čeho ještě.

Jaký smutný posun od dob, kdy statečné ženy-feministky oprávněně bojovaly za svá základní lidská práva volit, studovat a účastnit se rozhodování o věcech veřejných…

Je mi líto dnešních malých dětí, jejichž formování myšlenkových obzorů (chcete-li stereotypů) si uzurpují lidé, jimž Žáčkova veršovánka přijde nebezpečná.

Nebezpeční zdravému rozvoji dětské duše jsou naopak oni. Nebo ony. Nebo oné?

Marek Stoniš, Reflex, 27. ledna 2017

Holky nemusí být k ničemu

Nejbystřejší mozky našich časů se pustily do rozboru básničky určené mentalitě šestiletého dítěte. Nejdříve na sociálních sítích a pak i ve zbytkových médiích probíhá už asi měsíc analytická disputace nad několika prostými verši Jiřího Žáčka. Starého rutinéra, jemuž lze vytknout různé věci, ale nikoli to, že by neuměl dát dohromady pár rýmů.

O literární estetiku tu ovšem samozřejmě nejde. Jedná se o jiné a důležitější věci, o revoluční přeměnu světa a temné biologické pudy. To spolu většinou souvisí.

Ona báseň je zdánlivě prostá. Začíná otázkou: „K čemu jsou holky na světě?“ Takto položený problém jistě svádí k různým odpovědím. Holky (tedy jaksi potenciální ženy) mohou být opravdu k mnoha věcem. Člověka hned napadne, že třeba k letům do vesmíru, ke štěpení jádra nebo na práci v kamenolomu. Tyto možnosti byly ostatně v minulých slabikářích hojně zdůrazňované a doporučované, ale nelze říct, že by to vedlo k ideálnímu stavu genderové rovnosti.

Autorovi tohoto článku je bližší představa, že nemusí být k ničemu. Mohou se jen tak válet a vypouštět dým z cigarety do peřin… Tato možnost – nebýt k ničemu – v podstatě odpovídá lidské, tedy ženské i mužské přirozenosti. Sotva jsem na tuto možnost – jen se tak povalovat – pomyslel, vyjevila se v mém proklatě mužském podvědomí další odpověď, již ale nelze publikovat. Ale vy víte, co myslím. Přitom těsně kauzálně souvisí s básníkovou odpovědí: „Aby z nich byly maminky.“ Ano, možná to tak i Žáček myslel a pak je jeho kritika oprávněná a on by se měl omluvit. V podstatě se zde přiznává k svému pansexualismu, který propašoval do slabikáře. Holky jsou proto, aby konaly činnost, při níž se může, ale nemusí přijít do jiného stavu, jehož důsledkem je „maminkovství“. Kluci jsou nejspíš na to samé. Měla by mezi nimi v této věci vládnout pracovitá shoda a vzájemnost, opravdová, nikoli předstíraná genderová rovnost. To je však jen utopický ideál a s těmi maminkami je to jen neupřímné alibi. Žáček by se měl omluvit a slabikář být zabaven. Je to pokrytec, ale ruku na srdce – nemá pravdu?

Jenže věc je složitější. Báseň je, jak známo, estetický útvar, který se těší jisté autonomii čili svobodě významové a otevřenosti výkladu. Žádnou báseň, ani tu nejprimitivnější, nelze vyložit doslova. Ani „skákal pes / přes oves / přes zelenou louku“ není úplně triviální situace, neboť za ním „jde myslivec, péro na klobouku“. A už je tu problém.

To samé s touto básní, která se ani nijak nejmenuje. Je pravda, že je umístěna ve slabikáři, což je kniha zvláštního druhu. Žáčkovi kritici si nejspíš představují, že slabikář je něco jako sbírka zákonů či nějaký katechismus, jehož četba se nesmazatelně obtiskne do žáčkovy duše. Je to přehnaná obava. Nejznámější klasická slabikářská formulace „Máma má maso“ nezpůsobila – až na pár jedinců – trvalou fixaci na matku coby řeznici. Většinou to děti pochopily tak, že se mají naučit užívat písmeno „m“, jež se vyskytuje jak ve slově „máma“ tak „maso“. Pravda, surrealisté v tom nacházejí kouzlo, ale kdo kdy tvrdil, že surrealisté jsou normální? Urazili by se.

Důležitější je, v jakém kontextu se inkriminované verše nacházejí. Je to kontext jakéhosi roztomile senzitivního žvatlání, jež docela umně napodobuje dětské libido. Básni předchází text: „Ze všech lidí mám nejraději maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí.“ Monolog dítěte se tu přímo obrací na biologickou provázanost s tělem své matky, v níž trávilo krásné chvilky, nejhezčí v životě. Samozřejmě že i tuto záležitost mohou kritici napadnout. Nejprogresivnější síly dneška by před ženským tělem daly přednost zkumavce anebo nějaké montovně ve třetím světě. Ti úplně revoluční by zakázali rodění vůbec, tedy ve svém okolí. Ale nedá se nic dělat, většina dětí se zatím opravdu rodí z matčina lůna, což naštěstí v matce vytváří jistou vazbu a náklonnost, kterou pak přenáší na dítě.

Tato osudová náklonnost (taky se dá říci láska) vede k činnostem, jimiž básnička pokračuje: k potřebě se usmát „na toho, kdo je malinký“, k touze ho pohladit a povědět mu pohádku. Jak jedna kritička upozornila, svět tím nebude v pořádku, neboť sociální nespravedlnost, nerovné platy a finanční tíseň žen samoživitelek se tím zdaleka nevyřeší, ba řešení se tím odloží. V tom má – spolu s jinými – jistě pravdu. Hlazení a usmívání se je věc přežilá a v revoluční perspektivě přebytečná. Nový genderočlověk se neusmívá a nehladí. Ten bojuje za rovnost.

To jen ty maminky na tom budou navzdory pokroku paličatě trvat a provádět jaksi pudově dál a dál. A je jedno, jestli jim to Žáček ve slabikáři odsouhlasí, nebo ne. Jsou už ze své podstaty reakční. Protože udržují lidstvo v chodu. Místo aby ho poslaly, kam dle jeho kritiků patří. Na smetiště kosmu.

Jiří Peňás, Echo24.cz, 28. ledna 2017

KOMENTÁŘ: Dženderistky, džihádistky

Útok feministek na roztomilou čítankovou básničku Jiřího Žáčka pro prvňáčky, jejich zášť vůči mateřství a přirozenému světu (Lebenswelt), jak by byl řekl filozof Jan Patočka, způsobila mediální poprask. Srdečný dík Jiřímu Peňásovi za virtuózní satiru (týdeník Echo), hřejivou náplast humoru, dočasný lék na zoufalství z bořitelů civilizace.

Dženderistky, džihádistky, jak je nazvala lidová tvořivost, jsou vysmívány právem, ale stejně jako zaniklá „Společnost pro šíření vědeckých a společenských znalostí“ se ohánějí pseudovědou a mají neblahý vliv na důvěřivé státní instituce: ministerstvo nepovažuje básničku za genderově neutrální a pilně sleduje učitele, aby se „při výuce vyhýbali genderovým stereotypům jak v textech, tak v řeči i chování vůči žákům a žákyním (!), protože toto chování může být kvůli zakořeněným genderovým stereotypům rozdílné“ – tolik úřad v Českém rozhlasu.

Čistý Orwell! Neutrální by snad mělo být ministerstvo. A odkud ten hrůzný sleposled matoucích slov „genderový stereotyp“ – jsou snad muži a ženy unisex? Nezrcadlí onen stereotyp nádhernou, danou skutečnost lidstva rozpůleného přitažlivou estetikou i psychologií, aby se muž z Marsu a žena z Venuše mohli spojit a podle svého si určili role v manželství? Co je státu do tak soukromé záležitosti a proč podporuje osamění samoživitelek? Čert vem okrajové výjimky, ty na věci nic nemění. Ty jsou vždycky špatným rádcem.

Tisíciletá pověra o ženské méněcennosti je už pradávno za námi, a v jedné věci má žena nad mužem dokonce navrch: může být matkou a žádná rovnoprávnost (termín právní a nepřístojný) nemůže tuto její výsadu odstranit. Škola má oslavovat matku, rodinu, národ, tradici a především ideál rodiny soudržné, kompletní a komplementární – jen jedinou věc nesmí. Být neutrální!

Podrážděné, internetové reakce proti feministkám jsou výrazem uraženého, zdravého rozumu. Je totiž nesmírně obtížné a otravné obhajovat samozřejmosti, zvláště když je útok na rodinu ukrývaný za fasádou rodinné politiky a ženské emancipace. Stát chce jen jedno: nahnat ženy do zaměstnání a děti do jeslí, aby matky osvobodil od rodiny jako za blahé paměti jejich zakladatele, zločince Trockého.

Je zvláštní, jak dnes marx-leninismus v subtilnější podobě opět rozkládá společnost. Když už se (bohužel) mluví jazykem práv, mělo by mít sociální ministerstvo ve dnešní tragické situaci rozpadu rodiny jedinou starost a směřovat politiku k jedinému, obtížnému cíli, aby dítě mělo „právo“ na oba rodiče.

Dženderové džihádistky vedou svatou válku proti přirozenosti a nikdo je nepřesvědčí, ale ty umírněnější feministky by se snad mohly zamyslet nad absurdní snahou přestavět svět a potlačit ženskou roli, aby se přizpůsobila roli mužské. Jak pravil filozof a logik světového formátu J. M. Bocheński: „Žena tvoří druhou stránku lidství, stačí vzít v úvahu stavbu jejího těla. Mateřství je jejím prvním a základním posláním. Společnost, jež nutí ženy k pravidelné, výdělečné práci mimo domov, je odsouzena k zániku.“

Zdárně to už půl století Evropa praktikuje a vymírá. Internet však probudil nejen humor, ale i lidový hněv, který i u nás jednou zrodí svého Trumpa.

Alexander Tomský, novinky.cz, 1. února 2017

Báseň jsem kvůli aktivistkám musel upravit už před lety

Feministky jsou bojovné lvice, které žijí v jiném světě než já. V tom mém není mateřství ponižujícím handicapem, říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN básník Jiří Žáček (71), jehož báseň Maminka vyvolala pobouření u genderových aktivistek.

Jak se teď prodávají vaše knihy? Nezaznamenal jste po kauze s básní Maminka nárůst zájmu?

O prodej svých knih se příliš nestarám. Jestli poprask kolem básničky o mamince vyvolá nárůst nebo pokles prodeje, mě vlastně nezajímá. Žiju tak skromně, že téměř vystačím s důchodem. Nepíšu proto, abych zbohatl, ale proto, že mě to baví. Je to také nejlepší obrana proti doktoru Alzheimerovi.

Co vlastně na celou tu kauzu říkáte? Překvapilo vás, že v Česku existují lidé, kteří mají potřebu řešit genderovou neutralitu a nezávadnost u léta používaných dětských básniček?

Nikdy bych nevěřil, kolik vášní vzbudí jedna básnička na maminkovské téma. Ale reakce genderových aktivistek mě nepřekvapily, stejnou básničku si vzaly na paškál před deseti lety, tenkrát jsem její text na žádost vydavatele upravil, abych neohrozil vydávání slabikáře. Podobný scénář se opakoval předloni před vydáním dětské encyklopedie, i tam jsem nakonec zvolil náhradní řešení. Nejsem poděs, abych se hádal do krve kvůli pár slovíčkům.

Co jste konkrétně musel změnit?

Místo původního "K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký" to ve slabikáři byla změna "K čemu jsou na světě dospělí: Aby z nich byli tátové, aby z nich byly maminky". A v encyklopedii zase "K čemu jsou na světě maminky? Aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký."

A co se stalo tentokrát?

V inkriminované čítance se objevilo původní znění, převzaté odjinud. Ale přiznávám, že to původní znění mi pořád připadá nejlepší. Myslím, že k nedorozumění došlo proto, že někteří lidé nejsou schopni přečíst jednoduchou říkanku očima adresáta, malého dítěte, pro které je maminka pánbůh. Čtou ji s brýlemi předsudků a nejspíš i osobních mindráků.

Zmiňovaný slabikář je asi vaše nejvýdělečnější dílo, ne? Nebojíte se, že po aktuálním rozruchu ministerstvo školství couvne a už nebude mít o vaše texty ve slabikářích a čítankách zájem?

Ano, slabikář je moje nejvydávanější kniha, dosáhla už téměř milionového nákladu. Je to první polistopadový slabikář a nejspíš se mi povedl, protože vychází už 25 let, což je na učebnici docela úctyhodný věk. Řekl bych, že ministerstvo školství má důležitější problémy než řešit poprask kolem jedné básničky.

Jaké dostáváte reakce? Máte plnou schránku nenávistných e-mailů, nebo přichází spíše podpora?

Na Facebook raději nechodím, nenávistné reakce neznám, ale dostávám e-maily sympatizantů. Takže si zachovávám nadhled.

V rozhovoru pro časopis Interview jste před rokem řekl, že kdybyste mohl něco udělat jinak, začal byste tím, že byste se narodil jako holčička: "Svět patří ženám a je to tak dobře." Podobně mluvíte často. To nezní úplně jako genderový stereotyp, že?

Kdyby se člověk v jednom životě mohl jednou narodit jako muž a podruhé jako žena, byla by to nejúžasnější zkušenost a určitě bychom se navzájem lépe chápali. Ale matka Evoluce to zařídila jinak.

Kritičky, které začaly rozebírat hrozby plynoucí z vaší básně, jste nazval genderovými džihádistkami. Jaký máte názor na feminismus, politickou korektnost a na vývoj české debaty o rovnoprávnosti žen a mužů?

Odmítám degradaci žen na kojné, kuchařky a uklízečky. Mám skvělou dceru a dvě prima vnučky, mám řadu vzdělaných kamarádek, imponují mi chytré a sebevědomé ženy, které jsou ve svých profesích úspěšné a přitom umějí být milující maminky. Ty bojovné lvice žijí nejspíš v jiném světě než já. V mém světě nemusejí ženy o rovnoprávnost bojovat, protože mají stejná práva. V mém světě se ženami nepohrdá, v mém světě si muži žen váží. Mateřství tu není ponižující handicap, ale úctyhodná role, v níž mohou muži ženám pomáhat, ale nemohou je nahradit. Jestli mě feministky považují za zločince kvůli básničce o mamince, pak se tomu musím zasmát. Ale zač budu ženy obdivovat, to si nenechám diktovat genderovými komisemi, to si určím sám. Ať ty aktivistky bojují s muži, kteří ženami pohrdají, a ne s těmi, kteří je obdivují.

Filip Nachtmann, Týden, 2. února 2017

A sotva ta genderová hádanice utichla, vypuklo jaro. Sláva!

jaro na Vysoké cestě

podpis J. Ž.

co jsem dělal

co je k dostání u nakladatelů a knihkupců

Knížky a CD, si můžete objednat ve většině internetových knihkupectvích, např. Kosmas, Neoluxor nebo KNIHCENTRUM.cz, zajímavá nabídka bývá v prodejnách Levné knihy. Nejvýhodnější nabídku můžete vyhledat prostřednictvím služeb Zboží nebo Heureka.

odkazy

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.