Jiří Žáček
autorské stránky
Neztrácejte hlavu!
Kdo to má po vás uklízet?
Ukázky – tvorba pro děti
Psát pro děti, to znamená spolu s Františkem Halasem věřit, že „věčně naléhavé a opakované dětské PROČ a chtivá PROČ básníků nedají světu, aby zestaral“. Psát pro děti znamená objevovat svět, kde se žije na plné pecky, kde se člověk nikdy nenudí, kde zázraky života v nás ještě budí úžas a touhu přijít všemu na kloub. Psát pro děti je omlazovací kúra a škola radosti.
Aprílová škola
Halí, belí
Halí, belí, halí, belí –
já mám slona pod postelí,
je to slůně kapesní,
ale zato hodně sní.
Halí, belí, halí, belí –
čím ho krmím? Petrželí!
Spořádá jí hromadu,
pak se svalí dozadu.
Já mám slona pod postelí,
vejde se tam skoro celý –
jenom chobot čouhá ven,
když mi přeje dobrý den.
Eskymácká abeceda
Eskymácké děti
mají školu z ledu,
učí se tam
eskymáckou abecedu.
Eskymácká abeceda,
to je krásná věda:
sáňkování,
koulování
a lov na medvěda.
Bubák
Sedí bubák na dubu,
který v lese stojí.
Straší děti: – Bububu!
A pak se sám bojí!
Říkanka pro berušku
Beruško,
půjč mi jednu tečku!
Třeba tu,
co máš na zadečku.
Musím ji napsat
za větou,
ať se mi slova
nepletou.
Pro slepičí kvoč
Turistická příhoda
s detektivní zápletkou
Na Šumavě
v háji břízek
zaběhl se pěkný řízek.
Usmažený,
libový –
zmizel někde ve křoví.
Zaběhl se jedné tetě,
co tu byla
na výletě.
Utekl jí z batohu –
víc vám říci nemohu.
A ta teta
celá divá
zavolala detektiva.
Zavolala Holmesa,
ať jde na to
od lesa.
Co jí na to
Holmes poví?
– Usmažila si ho nový!
Já mít hlavu vševěda –
už ho snědla
medvěda!
Já vám klaním,
haudujudu,
vaše oběd být už v čudu.
Pozdě honit bycha, yes.
Těšilo mě.
Dobrý dnes!
Bajky a nebajky
Ufo, ufo, ufoni
Ufo, ufo, ufoni
přiletěli k Mimoni,
snesli se k nám na zahradu
pod velikou jabloní.
Je to vážně k nevíře –
vyskákali z talíře
a hned se mě vyptávali,
co jsem vlastně za zvíře.
Já jsem člověk, živý tvor,
přednáším jak profesor,
nejmoudřejší ze všech tvorů,
vládce země, vod i hor…
Řehtali se velice:
Jste jen pyšné opice!
Máme pro vás připravenou
rezervaci v Africe!
Světovláda člověčí
zeměkouli nesvědčí,
experiment Člověk končí,
ohrožoval bezpečí!
A mě hrůzou polil pot,
vždyť jsem člověk a ne skot…
A v tom začal zvonit budík,
což mi prvně přišlo vhod.
Jdu se projít k potoku,
pes mi běží po boku…
Přestaň strašit lidi ve snu,
zatracený Hitchcocku!
Vrabčí hnízdo
Ušaté torpédo
Ušaté torpédo vylétlo do světa
jak malá chlupatá bláznivá kometa,
ze dveří na dvorek, a už je za vraty,
v parku se honilo s kluky a děvčaty,
prolétlo jako blesk okolní ulice,
prohnalo kocoury, vrabce a slepice,
vymetlo kaluže, skočilo do písku –
utíká za ním kluk a volá: Matýsku!
Lidičky, pomozte, buďte tak laskaví,
poproste strážníka, ať ho hned zastaví!
Ušaté torpédo se těžko zastaví,
když mu svět připadá chutný a voňavý,
když svět je zázračná rozkvetlá zakrádka
pro malá zvědavá ušatá štěňátka.
Svět je tu na hraní – anebo k sežrání?
To se pak živý tvor jen těžko ubrání,
musí se rozběhnout, peláší, utíká
a zvedne nožičku na botu strážníka,
uhání, skotačí, koulí se, metelí,
a svět je na hraní, a svět je veselý.
Ušaté torpédo se řítí po rynku,
vrhlo se divoce na naši maminku.
Maminka spustila: Šup domů nazpátek!
Co já se nahoním bláznivých štěňátek!
Kam pořád utíkáš? Zastyď se, hanbáři!
Štěňátko olízlo maminku po tváři,
a ta se usmála a řekla vesele:
Toulavý čumáčku, je krásná neděle.
Kolik má Praha věží
Mosty
K čemu jsou mosty přes řeku?
Aby měl člověk blíž k člověku.
Počítání oveček
Jak šli bratři pro kládu
Jeden sedlák měl tři syny,
nebáli se žádné dřiny.
„Kubo, dojdi pro kládu!“
Kuba kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Já tu kládu neunesu!“
Posadil se, vzdychl: „Ech,
co mám dělat? Je to pech!“
Kuba nejde… Co se děje?
Zavolali pro Matěje.
„Matěji, běž pro kládu!“
Matěj kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Já ji taky neunesu!“
Posadil se, vzdychl: „Ech…“
Kuba dodal: „Je to pech!“
Matěj nejde… To je doba –
ztratili se v lese oba!
„Honzo, dojdi pro kládu!“
Honza kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Sám tu kládu neunesu.
Na jednoho je to moc –
pospěšte mi na pomoc!
Chopte se té klády, bratři,
ve třech máme sílu za tři!“
Už se kláda nakládá:
„Hej rup! Šup s ní na záda!“
Už ji nesou svižným krokem
polní cestou za potokem,
nesou kládu z javora
rovnou domů do dvora.
Pohádky na dobrý večer
Jak liška napálila medvídky
V jednom lese žila máma medvědice s dvěma medvíďaty. Medvídkové skotačili, rošťačili, honili se po lese. A při tom skotačení objevili lesní cestu, která vede rovnou k městu. Jel tudy zrovna sedlák na trh.
Žene koně, zvedá bič: „Vijé, ať jsme z lesa pryč!“ Vůz poskakoval po kamení, a v tom se to stalo. Bochník sýra spadl z vozu, skutálel se do úvozu.
Když vůz odjel, běželi se medvídkové podívat, co to je. Jeden zírá, druhý zírá: „To je přece bochník sýra!“ „To je vůně, čmuchy čmuch, voní líp než lesní vzduch!“ „Dřív než ten sýr s chutí sníme, pěkně si ho rozdělíme!“
Rozlomili bochník sýra, ale spokojeni nejsou. Jeden vrčí, druhý ječí: „Tenhle kus je o kus větší!“
Ještě že kolem běží kmotra liška. Poprosili ji: „Kmotro liško, rozděl nám ten bochník sýra! Spravedlivě, jen to zkus – ať má každý stejný kus!“
Liška řekla: „Pročpak ne? Jestli je to vaše vůle, ukousnu si z větší půle.“
Ukousla si z větší půle, ale medvídkové ještě nejsou spokojeni.
Jeden vrčí, druhý ječí: „Tamten kus je o kus větší!“ Liška si ukousla z druhé půle, pěkně kousek po kousku ukusuje kmotra liška, netřeba jí ubrousku.
Až z toho sýra nezbylo vůbec nic.
Poměla se liščí tlama – bochník sýra snědla sama. Liška se zasmála: „Už je konec dělení, medvídkové střelení!“ Mávla ohonem a byla pryč.
Teprve teď medvídkové poznali, že je liška napálila. Ale co měli dělat? Sami přece chtěli, aby liška kousala. A že měli velký hlad, udělali čelem vzad. Utíkali domů k mámě, najedli se a šli spát. Stulili se u mámy – pohádka je za námi.
Kočkování
Strýček Jean
Usměvavý strýček Jean,
to je pravý Pařížan.
S růží v klopě, plný žáru
prochází se po bulváru,
smeká klobouk a má knír
Jako chrabrý mušketýr.
Elegantní strýček Jean,
to je velký bonviván.
Každý večer zpívá světu
v nejslavnějším kabaretu.
Pod pařížskou oblohou
svět mu leží u nohou.
Strýček Jean je idol dam,
chtějí od něj autogram.
Každé z nich se podepíše
na kolínko – občas výše.
Ať má pořád v očích žár –
Paříži, au revoir!
Pohádkový tobogan
Jak stařeček měnil, až dostal všecko zpátky
Byla jednou jedna stařenka. Měla malou chaloupku a žila v ní se svým stařečkem. Byl to ten stařeček, co našel hroudu zlata a měnil a měnil, až vyměnil.
„Poslouchej, starouši,“ řekla mu. „Ty jsi odešel z domova s kusem zlata a vrátil ses domů s prázdnýma rukama. Takhle by to dál nešlo, to bychom brzy přišli na mizinu, kruciturcihergotfagot! Abys věděl, dnes to uděláš obráceně. Odejdeš s jehlou a vrátíš se s kusem zlata, velkým jako koňská hlava nebo aspoň jako pěst.“
„To se nemůže podařit,“ zakroutil hlavou stařeček. „Já bych radši zůstal doma, luštil bych křížovky a poslouchal televizi.“
„Žádný takový, dědku líná,“ zavrčela stařenka. „Hroudu zlata jsi prošustroval, tak ji koukej dostat zpátky! To budeš čubrnět, jak lehce se nám to podaří. Já totiž půjdu s tebou, abys místo poctivého handlování nevysedával někde v putyce. A nepůjdeme, nýbrž pojedeme, podnikat v našem věku takovou dlouhou pěší túru, to by byl hazard se zdravím. Nasedat, jedeme!“
Nastartovali svůj traktor Zetor, který už dávno patřil do muzea, zapřáhli za něj vůz dvoukolák, nasedli a vyjeli cestou necestou k městu. Měli štěstí – zrovna proti nim kráčel kupec a hnal před sebou pěknou husu.
„Buď zdráv, kupče,“ pozdravil ho stařeček. „Máš tuze pěknou husu, když mi ji přenecháš, dám ti za ni jehlu.“
„Jehlu za husu?“ zeptal se kupec, jako by nevěřil svým uším. V tu chvíli stařenka vytáhla z kapsáře dvě bambitky a natáhla kohoutky, až to cvaklo.
„Báječný obchod,“ zadrmolil kupec, dal stařečkovi husu, na jehlu ani nečekal a byl pryč. Stařeček naložil husu do vozu, stařenka ho pochválila, jak dobře vyměnil, a jeli dál.
Měli štěstí – potkali husopasku, která spolu s hejnem hus hnala vykrmeného čuníka.
„Buď zdráva, husopasko,“ pozdravil ji stařeček. „Máš tuze pěkného čuníka, když mi ho přenecháš, dám ti za něj husu…“
„Žádnou husu, ale jehlu!“ opravila ho stařenka a vytasila své bambitky.
„To je vážně skvělý obchod,“ pípla husopaska, dala stařečkovi čuníka, na jehlu ani nečekala a byla pryč. Stařeček naložil čuníka na vůz, stařenka ho pochválila, jak dobře vyměnil, a jeli dál.
Štěstí je provázelo celou cestu. Od pasáka dostali berana, od ovčáka vola, od skotáka koně, a nestálo je to dokonce ani tu jehlu. Nakonec potkali sedláka, který hnal stádo koní.
„Buď zdráv, sedláku,“ pozdravil ho stařeček. „Máš tuze pěknou hroudu zlata, když mi ji přenecháš, dám ti za ni jehlu…“
„Cože? Kde bych vzal hroudu zlata?“ tvářil se sedlák jako jelimánek. Byl to starý lišák a chamtivec, bez výčitek by přísahal, že žádnou hroudu zlata nikdy neviděl. Ale na stařenku si nepřišel. Potěžkala bambitky a řekla:
„Obrať kapsy, desperáte! Nebo vyjde rána a já za nic neručím!“
Sedlák vytřepal z válenky hroudu zlata velkou jako pěst a zkroušeně ji podal stařečkovi.
„Znamenitý obchod,“ procedil mezi zuby a ztratil se jako liška v lese. Stařenka stařečka pochválila, jak dobře vyměnil, obrátili traktor a jeli domů. Za nimi se zčásti vezlo a zčásti cupitalo stádečko zvířat a byl na ně opravdu radostný pohled.
„Kdepak by mě napadlo, že mám doma takové kurážné děvče,“ řekl stařeček s uznáním. „Akorát vůbec netuším, kde jsi přišla k těm bambitkám?“
„Bambitky mně odkázal můj nejmilejší strýček, loupežník Babinský,“ zarděla se stařenka.
„Dobře udělal,“ pokýval hlavou stařeček. „S poctivostí nejdál dojdeš, ale je dobré mít přitom v každé ruce bambitku!“
Navigace
Tiráž
© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky a Jiřího Jiráska z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o.