Jiří Žáček 

autorské stránky

Básníci, kteří píšou pro věčnost,
riskují,
že si na uznání budou muset počkat
celou věčnost.

Ukázky – poezie

Čím je pro mne poezie? Způsobem myšlení, myšlení hlavou i srdcem. Poezie je permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném dysharmonie. V jejím silovém poli tají ledovce předsudků a z pouště všednosti klíčí zázračná vegetace. Básně se píšou mj. z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí. Poezie je – slovy Halasovými – „krví svobody“. A pořád pro mne zůstává jedinečnou možností porozumět sám sobě. A skrze sebe světu.

kresba Vlastimila Zábranského

Anonymní múza

Napsat báseň

Dnes ráno jsem se probudil
s divokou chutí
napsat báseň

Báseň náhodnou jako život
báseň definitivní jako smrt
báseň trýznivou jako coitus interruptus
báseň svobodnou a nenávratnou
jako jitro v němž se probouzíme
s divokou chutí napsat báseň

Ale musel jsem vstát a spěchat do práce
musel jsem být k dispozici
musel jsem být ve střehu
musel jsem být na výši
musel jsem se přít s telefonními skřítky
musel jsem poslouchat slova malomocná
musel jsem se usmívat když se mi chtělo
zařvat jako zvíře
a pak jsem musel spěchat domů
musel jsem zařídit nezbytné zbytečnosti
musel jsem zařídit zbytečné nezbytnosti
musel jsem uspat děti
na které nemám čas
musel jsem pomilovat ženu
na kterou nemám čas
musel jsem při tom myslet na život
na který nemám čas

musel jsem přitom myslet
na tu nenapsanou báseň

Dívka ve studovně

Založila si knihu
stínem ukazováčku,
usmívá se, dítě náhody –
o čem sní?

Kolem dokola knihy, knihy bez konce,
bitevní pole slov,
smetiště myšlenek.
Je v nich všecko, ale není čas
všecky je číst.

Jsi sama proti přesile.
Čteš si dál se sklopenými víčky.

Co ví kdo o tobě?
O srdci tikajícím S.O.S.,
o zámotku tajemného probouzejícího se těla
a jeho něžném chtíči,
divoké touze bez jména?
Vždyť o nich nevíš ani ty sama.

Odejdi odtud, nežli bude pozdě.
Tady čas bují jako plíseň,
čas bez barvy,
bez chuti,
bez zápachu.

Mrtví, ti mají vždycky pravdu.
Ale co s nimi, když jsi živá?

Vstaň, prchni odtud, zachraň se
pro někoho, kdo tě hledá,
nevěda o tobě…

Ale ty sedíš, usmíváš se,
čteš si dál mezi řádky,
malíček v puse –

a času je tak málo.

Mezi řečí

Šanson

Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.

Bílé rakve postelí,
vrátíme se dospělí,
vrátíme se dospělí,
až se luna otelí.

Jednou, dvakrát, potřetí,
motýl něhy uletí,
motýl něhy uletí,
růže hodíš do smetí.

Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.

Z autobiografie

Tátovi

Co mělo přijít, stalo se jen zpola.
Létat mne ve snu ptáci učili –
padat už ne: hle, Ikarova škola.
Banální výhry. Krásné omyly.

Po otci věčný zvyk moralisty
mít pravdu (Thank you, Mr. Nobody!).
Dým z cigaret a nepopsané listy.
Jistoty pochyb. Pouta svodody.

Dětský sklon ptát se každou odpovědí.
Zarděnky lásek. Dluhy, jež se dědí.
Sezónní chřipky, třetí zápal plic.

A tušení, že každá báseň svědčí
proti mně – každá, i když mezi řečí.
A hudba odnikud. A pak už nic.

Tři roky prázdnin

Před usnutím

Nejlepší básně přicházejí samy
chviličku před usnutím
v mezerách mezi vteřinami

a ztrácejí se za úsvitu
jak žena s níž jsem probděl noc
a která ráno mlčky zmizí z bytu

bez rozloučení
bez hlesu
a nenechá mi ani adresu

Sám proti sobě

Každý píše sám proti sobě
Ale vinou těch druhých
Nicanor Parra

Každý kdo dýchá je sám proti sobě
Život je vůbec krajně nezdravý
i když jsme pro něj dobře vybaveni:
Hle hydraulika žil a pohlaví
Computer mozku počítá a velí
a motor srdce točí soukolím
A je to výkon bezvadný a skvělý –

A přece vším co miluješ a na čem lpíš
vteřinu za vteřinou
jsi zase smrti o kus blíž
Sám proti sobě ale vlastní vinou

Čeho se lekáš Co víc můžeš chtít
než vyhořet jak oheň který hřeje
Spalovat tmu tu ropu beznaděje
změnit se v teplo světlo a hrst popela
Hořet – a třeba jednou nohou v hrobě

Jen mrtví nejsou sami proti sobě

Text-appeal

Písnička o škaredých holkách

Škaredý holky
ty se drží zpátky
Jsou samy sobě na posměch
A vždycky mají
krásný kamarádky
a proto mají v lásce pech

Jsou spolehlivý
jako tažný koně
Drží tě když ti hrozí pád
Nestojí o dík
Vědí že se pro ně
nebudou nikdy chlapi prát

Škaredý holky
nejsou nikdy v právu
Vypadnou vždycky z pořadí
Srkají život jako hořkou kávu
Zvykly si
Nikdy nesladí

Zrcadlu řeknou:
Holka ty máš ránu
Leda tak slepci přijdeš vhod –
Rády se trápí
Usínají k ránu
Co by byl život bez trampot

Řeknou ti: Hele
zmiz a zanech řečí
Nestojím o tvý ohledy
Škaredý holky
nikdo npřesvědčí
že vůbec nejsou škaredý

Blues o kravatě

Zase jeden kamarád se splet
Strčil hlavu do oprátky
místo do kravaty
Z maturitní fotky
odečítám pět
A já nemám ani černý šaty

Ztrácejí se mlčky potají
Už jsou venku ze hry
Smrt jim dala babu
Kamarádi –
Bože proč tak spěchají?
Kdo mně zvedne mandle
až já budu v srabu?

Žijeme a mřeme ve chvatu
Na parte se život
vejde na tři řádky
A když si teď vážu černou kravatu
jako kdybych strkal
hlavu do oprátky

Papírové růže

Můj přítel yeti

Někdy mě v noci
navštěvuje yeti.
Ve dne se nikdy neodváží blíž.
Bílá srst voní dalekými světy.
Ty o něm nevíš,
ty už dávno spíš.

Přišel sem pěšky?
Nebo přijel drahou?
Možná jich světem bloudí mnohem víc.
Prohlíží si tě,
voňavou a vlahou,
a potom teskně vyje na měsíc.

Přechází bytem, rádio ho vzruší,
z lampy má hrůzu.
Už ho dobře znám.
Mlčíme spolu v esperantu duší.
Někdy mám pocit,
že jsem to já sám.

Někdy mě v noci navštěvuje yeti,
můj přítel yeti
u mě hledá skrýš.
Vykouří se mnou dvě tři cigarety
a zmizí do tmy.
Co ty o něm víš…

Nehrdinové

poznámky k válečnému filmu

1.

V dějinách válek plných retuší
je hrdinů až hrůza. Milióny hrobů.
Někdo však musel orat, zadělávat chleba,
podrážet boty, dláždit ulice,
bdít u nemocných, rodit děti
a pak je učit chodit zpříma,
aby to všecko vůbec mělo smysl –
nehrdinové, věční přihrávači,
ti bez nároku na pamětní desku.
Možná jim scházel zvučný baryton
a romanticky uhrančivý zjev,
možná se celé noci třásli strachy
a byli příliš přihrblí –
a přesto
smrt hrdinů by bez nich nebyla nic víc
než patetické,
prázdné,
směšné gesto.

2.

Epochy hrdinů jsou k nevydržení,
protože přežít znamená, žes dělal kompromisy.
Legenda narůstá, až časem zkamení
v pomník, jenž ztratí všecky lidské rysy.

A ve stínu těch kolosálních pomníků
jen zvolna klíčí éra obyčejných lidí,
kteří jsou zvyklí obejít se bez díků
a za fráze a fanfáry se vždycky trochu stydí.

Jasná noci! Temná noci!

Máchovská variace

Šaty sklouznou ze tvých zad,
nahá vběhneš do řeky.
Nevadí nám noční chlad,
zahřejí nás doteky.

A hvězdy jasné svítí do dáli,
luštíme spolu jejich signály.

Unikáš mi ke hvězdám,
i když ležíš vedle mě.
Možná nejsem, jen se zdám,
propadám se do země.

A hvězdy jasné hoří jako líh,
signály světů dávno vyhaslých.

Těla zkřehnou únavou,
stíny padnou na řeku.
Jasná noci nad hlavou,
temná noci v člověku!

A hvězdy jasné, z kterých čiší mráz,
zapadnou, zhasnou v tobě, ve mně, v nás.

České moře

České moře

České moře, dárek od Shakespeara,
pohádkový omyl, který potěší,
cosi jako láska, naděje a víra,
moře pro neplavce, moře pro pěší,

moře bez vody a bez příboje,
nekonečné moře všeho, co bys chtěl,
moře mrtvých mýtů, moře nepokoje,
moře utonulé v buňkách našich těl,

moře sebeklamů, moře nebezpečí,
moře, které mumlá vyhynulou řečí,
zamořené moře, moře našich dob,

moře, z něhož zbyly útesy a břehy,
zkamenělé moře milosti a něhy,
moře hoře, naše kolébka i hrob.

Vesnická zabijačka

Za provaz na krku ho vlečou na popravu,
ještě se vzpírá, ještě naříká,
sám proti všem, sám obklíčený v davu,
až všecko ukončí nůž v ruce řezníka.

Kouří se z masa, z cigaret a z grogu,
z chalupy řinčí kastroly a smích.
Není-li prase hodno nekrologu,
proč sněží peří z křídel andělských?

Řezník si dýchá do dlaní: je leden.
Pes brousí kolem, žebrá o kližku.
Silnější přežijí – a slabší bude sněden.
Tak jako v džungli, svatý Františku.

Několik možností

Bůh se měl zjevit 13. dubna v 19,30
na 18. kanále všech televizorů.
100 milionů nažhavených diváků
však na svých nažhavených obrazovkách
spatřilo pouze zrnění.
Možná že někdo spletl datum.
Možná že není žádný bůh.
Možná chce, abychom si mysleli, že není.
Možná si to bůh rozmyslel.
Možná že nemohl.
Možná že právě sledoval
na 17. kanále
další díl seriálu Dallas,
který je věčný.
A možná že bůh je
emisí fotonů, jež našim očím připomíná
zrnění obrazovky.

Basketbalový zápas

Řev publika div nevyvrátí dveře.
Z dresů a z tenisek čpí čerstvý pot.
Rozhodčí vždycky píská pro soupeře.
Tím líp. Ať běží o život.

Začíná rituál a hráči křepčí, dupou.
Supění, heslo, jásot, hvizd.
Pupeční šňůrou srostlí se svou tlupou,
pravěcí lovci rvou se o kořist.

Když spící vulkán rozběsní se v těle,
vrcholí vlna rozkoše.
Uchop míč jako hlavu nepřítele,
zasmečuj do koše!

Je to jak orgasmus, to vzepětí, to chvění –
Ty, srdce, bubnuj na tamtamy žil,
ať pruží každý sval a řeka krve pění
pro krátkou závrať, že jsi žil!

Jehla a nit

Zatímco muži, zběsilí a zpití
zpěněnou krví, chtivou zabíjet,
teď v noci leží K.O. v ringu bytí,
neznámé ženské ruce režnou nití
zas mlčky scelí pukající svět.

Prostopravdy

Kde jsou Robinsoni, objevíš i Pátky.
Člověk stojí za víc, nežli vydělá.
Kdo se bojí zítřka, obrací se zpátky.
Živá růže zvadne dřív než umělá.
Nikdo neví, kde se protnou mimoběžky.
Opera je božská, ale blues je blues.
Na nejvyšší hory musíš šlapat pěšky.
Lež má krátké nohy, ale rychlý vůz.
Svět je ring, kde schytáš svoje vlastní rány.
Chybovat je lidské – díky za chyby.
Díky za náhody – maří hloupé plány.
Gauner mívá vždycky dobré alibi.
Vidíš-li svět černý, zbav se tmavých brýlí.
Zítra minus včera nerovná se dnes.
Básník nikdy nelže, ani když se mýlí.
Nejvěrnější přítel člověka je stres.

Kapesní básně

Dveře

Za dveřmi čeká celý svět,
svět ztrát a nálezů, svět věčných vart a štací.
Dítě se učí odcházet
a dospělý se celý život vrací.

Zápalky

V dětství jsme všichni byli žháři.
Milenci, hořte zvesela!
Tristanům zbude oheň v tváři
a v srdci trocha popela.

Tužka

Záleží hlavně na tuze,
jestli text dojme nebo raní.
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní.

V kavárně

Zatímco nám v sklenkách taje led,
zatímco my oba s klidnou tváří
hrajeme svůj ping-pong bezvýznamných vět,
naše kabáty se na věšáku bezostyšně páří.

Zrcadlo

Ty jsi nejkrásnější! tvrdí každé ženě.
Zopakuje tu lež třeba stokrát denně.
Zato mužům chladně ukáže
rozpadající se vizáže.

Telefon

Přes moře slov, co kdekdo nažvaní,
Robinson volá neznámého Pátka.
Bože, vzít aspoň do dlaní
kuřátko, které pípá ze sluchátka!

Čtení novin

K své ranní kávě zakousněte
krvavý biftek čerstvých zpráv.
Jak se dnes cítíš, milý světe?
Jsi vůbec ještě živ a zdráv?

Kardiogram

Tluč, moje srdce, tluč,
buš do mě, abych ožil.
Z těla mi vyplav žluč
a pumpuj víno do žil!

Třetí poločas

Mám rád

Mám rád všední dny,
protože zázraky se nikdy nestávají
v neděli ani ve svátek.
Mám rád jednorožce ustájeného v dětském pokoji.
Mám rád zamilovanou řeku spěchající k moři
na dostaveníčko s veletokem.
Mám rád stroj času ČZ 125 z roku 1950,
který mě dokáže dopravit do dětství.
Mám rád číslo „pí“,
protože je příbuzné s ptáky.
Mám rád plnicí pero napěchované inspirací.
Mám rád mladíky, kteří věří,
že nikdy nezestárnou a nezemřou.
Mám rád sněhuláky snící o tropické Africe.
Mám rád sokola kroužícího v povětří
při vzdušné inventarizaci polních trpaslíků.
Mám rád zubící se delfíny
v mořském příboji na slapské přehradě.
Mám rád stromy,
které chtějí vyrůst až do nebe.
Mám rád dětskou tlapku ve své dlani
při výletě kolem světa v sedmimílových botách.
Mám rád Tajuplné ostrovy, Ostrovy pokladů
i Ostrovy nesplněných přání.
Mám rád 30. únor,
který je jen jedenkrát za věčnost.
Mám rád tajné dveře
vedoucí z mého snu do tvého.
Mám rád jabloně,
které z rozpustilosti rodí hrušky.
Mám rád ministerstvo pro střídání ročních období,
zvláště jeho odbor pro koordinaci ptačího štěbetání.
Mám rád gentlemany, kterým je trapné
mít pravdu častěji než jednou denně.
Mám rád cigaretu Nevermore
vyšlukovanou na prázdné mořské pláži
při večerním východu slunce.
Mám rád vítězství pravdy a lásky
nad humanitárním bombardováním.
Mám rád psy, kteří naslouchají hlasu svého pána,
a pány, kteří se svým psem vyjí na měsíc.
Mám rád města,
na něž se dá hrát jako na hudební nástroje.
Mám rád Einsteinův jazyk
vypláznutý na 20. století.

Voda, voděnka

Odvalil se kamínek,
narodil se pramínek,
čerstvá voda, voděnka.
Rozběhla se dolů z hor
daleko, až za obzor,
bystrá voda, voděnka.

Nese kvítek uvadlý,
modré nebe zrcadlí
snivá voda, voděnka.
Led ji svírá mnoho dní,
než se zjara rozvodní,
divá voda, voděnka.

Běží v každém počasí,
všecku žízeň uhasí
dobrá voda, voděnka.
Všechny rány vyhojí,
voda umí obojí,
živá voda, voděnka.

Běží jako o život
k dalekému moři vod,
bujná voda, voděnka.
Plyne kolem jako čas,
s deštěm se k nám vrátí zas,
věrná voda, voděnka.

Rozhovor s delfínem

Tým oceánologů, který dešifroval
jazyk delfínů,
položil jednomu z nich otázku:
„Jak mohou tvorové
s tak velkým a tak znamenitým mozkem,
nadaní inteligencí srovnatelnou s lidskou,
žít bez novin a bez televizorů,
bez telefonů, bez aut, bez počítačů,
bez fabrik, bez bank, bez úřadů,
bez vlády, bez armády, bez parlamentu,
bez dějin, bez kultury, bez pokroku,
tak nerozumně, nezodpovědně,
jen ze dne na den,
v zahálce a hrách?“

Odpověď zněla: „Kdo je svobodnější
a šťastnější – vy, nebo my?“

Od dalších výzkumů pak bylo
z rozhodnutí vlády,
s ohledem na vysoký rozpočet
experimentu, který nezaručuje
praktické využití zkoumaného druhu,
dočasně upuštěno. Jeden z ministrů
prý tehdy zvolal: „Jakým právem si z nás má
nějaká ryba dělat srandu?!“

Evergreen

Větrné výskání mi vniká do uší,
bouřkové blýskání mi srdce rozbuší,
ropuší kuňkání, hromové dunění,
rybniční žbluňkání, dobytčí funění,
havraní krákání, zurčení peřejí,
slepičí kdákání, skřípění veřejí,
dešťové synkopy, stromové šumění –
prastaré magické přírodní umění.

Sudety

Pozdravíš Dobrý den
ozve se Guten Tag.
Pradávnou keltštinou
přidá se z nebe pták.

Řeč větru přetrvá,
slova se rozplynou.
V pravěkém jazyce
smíš mlčet s krajinou.

Kde domov můj

Ptáci jsou doma v povětří
a ryby ve vodách
a mrtví v hrobě,
ty všude na světě
a já –
já v tobě.

Blues Nuselskýho mostu

Zas někdo skočil z mostu hrůzy dolů.
Už dohrál svoje Vadí-nevadí.
Prý to byl cvok a mistr karambolů,
letos už sedmý v pořadí.

Možná si spočet, co mu život dluží,
a že s ním příště zase vyjebe.
Kdo by chtěl padat hubou do kaluží,
když může letět do nebe?

Kdo nemá křídla, rozbije se o zem,
jen střepy z brejlí v písku zachřestí.
A koho vezou funebráckým vozem,
už nemá nárok na štěstí.

Není to divný, co se dneska děje –
těch nočních můr a magořin a hrůz?
Odkud se bere tolik beznaděje,
že by z ní byly miliony blues?

Když jdete s dětma obdivovat Prahu
a všude kolem samej boss,
dávejte bacha. Z mostu sebevrahů
startuje další Ikaros.

Má vlast

Ta země, která rodí kacíře
a uhrančivě krásné zlatovlásky,
kde všichni věří jen své nevíře
a gramofony chrčí Škoda lásky,
kde místo zlata třpytí se jen kyz,
kde příliš často radost hořkne v hoře,
odvěká kořist hrabošů a krys,
kde všechny cesty vedou k Bílé hoře,
kde sprostá lež se veze v kočáře
a pravda s láskou táhnou cestou pěší,
dědičná země kata Mydláře,
kde mřít je těžko a žít ještě těžší –

A přece jsi jí čím dál blíž,
i když ji zapřeš. Nemáš na vybranou.
Neseš ji v sobě, věčný kříž –
svou zemi krásnou, zemi milovanou.

Kolik

Kolik obelhaných je zapotřebí
pro vítězství pravdy?

Kolik zbídačelých je zapotřebí
pro vítězství blahobytu?

Kolik zotročených je zapotřebí
pro vítězství svobody?

Kolik umučených je zapotřebí
pro vítězství lásky k bližnímu?

Skvělý den

Když prsty slunce dohmátnou
až na protější zeď,
když mě dnes nemocniční rusalky
odpojí z kapaček,
když se mi podaří vstát z postele
a dobelhat se na záchod
a tam si zapálit
svou první cigaretu
po svém znovuzrození,

čeká mě skvělý den.

Život je boj

Sýkorky bojují s vrabci,
děvčata soupeří s chlapci,
jasany zápasí s javory,
vaničky soupeří s lavory,
Alláh zápasí s Hospodinem,
ropa soupeří se zemním plynem,
hafani bojují s kočkami,
krůpěje soupeří s vločkami,
hlavy bojují s pohlavími,
čilí zápasí s lenivými,
lopaty soupeří s rýči,
švihadla bojují s míči,
motorky závodí s auty,
recepce soupeří s rauty,
chytráci bojují s hlupáky,
fešáci bojují s šupáky,
svoboda zápasí s nesvobodou,
studená soupeří s teplou vodou,
tráva bojuje s mechem,
dřevo soupeří s plechem,
střevíce zápasí s dřeváky,
praváci soupeří s leváky –
a koho zničí múzy milování,
toho zas vzkřísí múzy smilování.

Zimní krajina v okně nemocnice

Pták zavěšený nad krajinou
a dole pod ním sníh a led.
Kdo přežil duel s rakovinou,
bude živ tři sta let.

Blues o toulavým kotěti

Ztracený malý zatoulaný kotě
vybralo si tě za tátu,
prolezlo k tobě tajnou dírou v plotě,
chce pohladit a mňouká tu.

Strakatý kotě rozježený mrazem
kurážně šplhá do výšek,
a přitom taky občas žuchne na zem
a zasviní si kožíšek.

Když už tě poctí rolí otce s mátí,
tak po něm nehaž kamení.
Stokrát ho vyžeň, stokrát se ti vrátí
jak osudový znamení.

Naučí tě žít vesele a hravě,
budeš mít dárek pro děti.
Pochytá myši, co ti straší v hlavě;
dej šanci tomu kotěti.

– – – –

Přejetý mrtvý pohozený kotě
žádnou myš nikdy nechytí.
Jakýpak ještě život po životě
v tý černý jámě nebytí –

Šťastný člověk

Mám štěstí,
že jsem se nenarodil v Hirošimě,
nýbrž v Chomutově.

Mám štěstí,
že jsem nechodil do školy v Bronxu,
nýbrž ve Strakonicích.

Mám štěstí,
že jsem vojnu neodsloužil v Čečensku,
nýbrž v Kostelci nad Labem.

Mám štěstí,
že moje děti nepřišly na svět v Černobylu,
nýbrž ve Vlašimi.

Mám štěstí,
že náš dům nestojí ve Srebrenici,
nýbrž v Praze.

Mám štěstí,
že v září 2005 jsem nepobýval v New Orleansu,
nýbrž ve Frýdlantu v Čechách.

Jak strašně důležité
je slovo nýbrž!

Příští program

Učím se hořknout, a jsem čím dál sladší.
Učím se stárnout, a jsem čím dál mladší.
Abych byl zdravý, začnu marodit.
Proč bych měl umřít? Chci se narodit!

Červené paraplíčko

Sluneční sonet

pro dvě malé divoženky

Havraní křídla tmy
přikryla celý obzor a my,
ztracení dole pod hvězdami,
hledáme malou Polárku.

Všichni jsme děti hvězd,
jsme z téže hmoty. Láska žije
jen ze sluneční energie.
Tak je to, moje sluníčka.

My také spalujeme sami sebe
a zahříváme ty, jež milujeme,
v pustinách kosmu, který zebe,
až vyhoříme jako supernova.
Pak si nás Vesmír při Velikém třesku
zas uhněte a všecko začne znova.

(Vnučkám Johance a Terezce)

Óda na kohouta

Zakokrhej zplna hrdla, kohoutku,
ranní hymnu pozemského míru!
Zasloužíš si pohádkovou pochoutku,
fanfarone z rodu mušketýrů.

Dokud ještě kokrhají kohouti,
život nám jde přenáramně k duhu;
na světě je veselo jak na pouti,
fanfarone z rodu dobrodruhů.

Zpívej ráno, v poledne i k večeru,
třeba fanfáru a třeba operu -
ještě tu je místo pro básníky.

Až dozpíváš, zatleská ti celý dvůr,
pro mě vždycky budeš první trubadúr –
fanfarone kokrháči, díky!

Růže

Snivá růže opadává,
pyšná růže opadává,
lstivá růže opadává,
něžná růže opadává,

opadává, sladce voní,
jenom vůně zbude po ní,
dávná píseň, ržání koní,
výskot dětí pod jabloní.

Každá růže, marná sláva,
vadne, chřadne, opadává,
zvolna, plátek po plátku.

Opadají všechny plátky,
život nejde vrátit zpátky
k zázračnému počátku…

Sonet o věrném příteli,

napsaný s laskavou pomocí Williama Shakespeara

Jsem groggy z toho práskaného světa,
kde za laskavost inkasuješ trest
a po poctivosti je dávno veta,
kde podvodník si klidně koupí čest,
kde zločinci nám pevnou rukou vládnou
a klaka lhářů pravdu přehluší
a spravedlnost nemá váhu žádnou
a beznaděj se vkrádá do duší,
kde hodnostáři bezostyšně kradou
a básníci jsou pasáci svých múz
a vítězství se dosahuje zradou
a lidé chřadnou z podlostí a hrůz -
    ať už mě vezme ďas, já žádám po bohu,
    ale psa opustit v tom srabu nemohu…

Princezničky

Když přijde na svět, každá dívenka
je princezna. Té slávy a té krásy!
A ze všech kloučků prince vybírá si,
co skolí draka jenom kvůli ní.

Ale čas, šejdíř, všecky napálí,
čaruje jako černokněžník v kině:
Namísto princezny jsi otrokyně
a tvůj princ už je dávno někde fuč.

Koho máš potom štědře odměnit
svou stáložárnou láskou, holčičko?
Bez lásky život není k životu.
Takový svět, kde z malých princezen
vyrostou jenom samé služtičky,
je zralý do šrotu.

Kolik

Není v oceánu tolik ryb a raků,
ani ve vesmíru tolik hvězd,
ani na obloze tolik mraků,
ani rukou zkamenělých v pěst,
ani lesních kapradin a mechů,
ani v řekách tolik oblázků,
ani roztoužených dívčích vzdechů,
ani tolik pěkných obrázků,
ani není tolik psů a koček,
ani tolik padajících vloček,
ani není tolik Čechů v České Skalici,
kolik nesmyslů se líhne lidem v palici.
    Ani já se nevymykám. Jak vy?
    Z obliga jsou jenom nebožtíci v rakvi.

Když jsem byl delfínek

Když jsem byl delfínek v matčině děloze,
ještě jsem netušil, že přijdou eroze,
hlubinné eroze, intimní deprese,
globální exploze, veřejné represe,
fyzické agrese, banální emoce,
psychické regrese, fatální nemoce,
partnerské averze, letální redukce,
morální diverze, totální destrukce.

Když jsem byl delfínek v matčině děloze,
snil jsem, že vyletím vysoko k obloze,
s mláděcím nadšením, s dušičkou nevinnou
svobodně zakroužím nad rajskou krajinou
a že se celý čas budu jen radovat
na Zemi bez blbů, bez grázlů, bez hovad.

Moje inženýrská kariér

Moje krátká inženýrská kariéro
v Bene u Pr, jsem ti na stopě!
Až se rozpomenu, zrezaví mi péro.
Nejblbější inža v celý Evropě!

Staří kanálníci ze mě měli srandu;
udělovali mi lekce komiky.
Bohémové dřepí u vínečka v Grandu,
a já abych tahal lemply z putyky.

„Práce nemá nohy, ta nám neuteče!“
Bůh je milosrdný – živí povaleče,
proč bych zrovna já měl dělat Godota?
Pověsím se hrdě na nejbližší skobě?
Narodím se znova ve šťastnější době?

Nejkrásnější roky mého života!

Dítě maluje

Dítě maluje a je tu tátamáma,
dítě maluje a stvoří celý svět.
Namaluje cestu do neznáma,
po které se jednou vrátí zpět.

Dítě maluje a roky rychle pádí,
a než domaluje, jsme už dospělí.
Přičaruje světu věčné mládí;
bůhví co nám ještě nadělí.

Namaluje lásku, toužení a hoře,
namaluje zlatou rybku z moře,
jednorožce, bájný modrý květ,
svoje srdce, které něžně bije,
jak mu velí cit a fantazie…
Dítě maluje a stvoří šťastný svět.

Díky

Panebože, který nejsi, díky
za hulváty, blby, podvodníky,
za podrazy, které mi krev zpění,
za všeliká nedorozumění,
za to, žes mi dával za vzor lháře,
za nedoručené honoráře,
za kopance, nastavené nohy,
za falešné hrdiny a bohy,
za lákavé, ale bludné cesty,
za rakovinu a jiné tresty,
za zklamání, kocoviny, depky,
které vytěsňují radost z lebky,
    díky za hrůzy, jež byly, jsou a budou -
    bez nich bych už dávno zašel nudou.

Můj přítel Cecco

Kdybych byl oheň, zapálil bych svět…
                        Cecco Angiolieri

Můj přítel Cecco tak rád přehání!
Spílání světu mu jde vážně skvěle.
Ženy ho milují, má totiž oheň v těle
a mušketýrské chování.

Má srdce divoké jak cikáni
a nenávidí všechny nepřátele.
Jak se v něm vášeň divně mele,
rád čerta ďáblem vyhání.

Můj přítel Cecco z města Sieny
chce spálit svět, kde vládnou hyeny –
je příliš mlád a proto je tak žhavý.
Počkejte pár set let - a rabiát
nás všecky bude tím svým žárem hřát
a prapravnukům temperovat zdraví.

Labuť letí

Labuť letí. Míří do daleka.
Obejde se bez migračních map.
Dole v mlze zatřpytí se řeka.
Já jsem pro ni pouhý blátošlap.

Nad sebou má výšku nedohlednou,
pod sebou má široširý svět.
Labuť zpívá v životě jen jednou,
jenom jednou, jenom naposled.

Dozpívá a padne mrtvá k zemi - - -
Labuť letí. Mává perutěmi,
nemá strach a neví, co je pád.

Život ztrestá všecky hrdopýšky…
Ale radost z letu, závrať z výšky!
Labuť letí. Neumí se bát.

Sonet k poctě hlásky Ř

Bratříci z říše řek a říček,
řeřich a netřesků a bříz,
kde kořenářky věří na řebříček,
kde vášně vřou a řeč má říz,

kde řimbabové v říji hýří
a lid se koří hoře Říp,
kde z přísné pravdy zbude kouř a chmýří,
a přesto věříš: Bude líp,

vy, mořeplavci českých moří,
přestaňte myslet na příkoří –
ať řvou lvi, heraldická zvěř,
ať bouře hřmí a víří peří
na počest moudrých předků, kteří
stvořili pro nás božské Ř!

Co oči nevidí

Návod k použití knížky básní

Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil.
Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl.
Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté.
Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté.
Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy.
Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy.
Je láska věčná? V dětech našich dětí.
Je Bůh muž? Kdeže - žena, božská, samotřetí.
Je náš svět v pořádku? Svět ano - my jsme v nepořádku.
Co bude po smrti? Vše začne od začátku.
Náš nepřítel? Náš přítel rozum - rádce zrádce.
Čemu nás učí básně? Ptát se.

Po Osvětimi

"Psát básně po Osvětimi je barbarství,"
prohlásil zoufalý filozof.
Jak zoufale se mýlí! Právě po Osvětimi
je zapotřebí psát básně.
Proti barbarům.

Úplněk

Noc na nás poulí oko rybí,
noc, jež zná odpověď na všechny otázky.
Pár vteřin přebývá a celá věčnost chybí.
Pár vteřin pro lásku - a věčnost bez lásky.

Káně

Na nebi visí tečka - káně.
Co střeží? Skládku za tratí?
Možná že střeží zemi Páně,
kterou Pán zítra zatratí.

Okamžik

Den co den
jsem se pokoušel
zachytit tápavými slovy
prchavý okamžik,
zatímco kolem prchaly
hodiny,
    dny
        a roky,
až mi pod rukama
utekl život
jako okamžik.

kresba Adolfa Borna

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.