Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Jsem dobře maskovaný pesimista

1) Jste šílený? Nechápejte to špatně, ale veřenost má utkvělou představu, že úspěšný spisovatel obvykle trpí nějakou psychickou poruchou, nebo je alespoň závislý na alkoholu, či lécích.

Ano, šílenství by se hodilo, anebo aspoň stará dobrá progresivní paralýza, která udělá génia i z absolutního blba. Paranoikům a schizofrenikům se to píše, my ostatní musíme všecko vydřít. Tak aspoň nějaké ty drogy. Před léty jsem býval náruživý kuřák, který vyhulí denně 60 cigaret a prolévá se hektolitry kávy. Po operaci rakoviny už sekám dobrotu, dnes preferuji víno, protože život dělá z optimistů pesimisty, kdežto víno dokáže opak.

2) Když už jsme hned na začátku narazili na takové osobní téma, rovnou toho zneužijeme a dovolíme si být mírně bulvární. Existuje něco, co už dlouho držíte pod pokličkou a chce to ven? Nějaká pikantnost, šokující přiznání? Do toho, práskněte se!

Chápu, že u čtenářů bulváru bych zabodoval každou abnormalitou, ale čtenáři literárního časopisu snad senzacemi a skandály neztrácejí čas. A já jsem beznadějně normální. Netrhám mouchám křidýlka, nekradu v sámošce, nejsem Žorž Rozparovač, ani pedofil, ani člen obskurní sekty, ale když už chcete něco podezřelého - líbí se mi konspirační teorie. Některé beru jako výplody lidí s příliš bujnou fantazií, ale některým se dá věřit. Kdo ví něco o geopolitice, toho běžné mediální interpretace běhu světa neuspokojí. Teprve konspirační teorie dodávají obrazu reality hodnověrnost. Mocní zákulisní hráči, kteří píší dějiny, jsou však ubozí amatéři; každý průměrný autor sci-fi s průměrnou fantazií vymyslí za čtvrt hodiny chytřejší věci než tým profesionálních stratégů za rok.

3) Zpátky k vážnějším tématům. Obecně jste známý převážně jako básník, nicméně zrovna v našem časopise jste zastoupen prózou. Mohl byste nám svou prozaickou tvorbu trochu více přiblížit? Jaký je podíl prózy ve vaší tvorbě a vůbec, co píšete raději - básně, nebo povídky?

Poezie lépe odpovídá mému naturelu; jsem netrpělivý, nebavilo by mě vysedávat hodiny a hodiny nad románem, chci, aby mi mozek naservíroval nápad okamžitě a pokud možno hotový. A mozek se občas smiluje a sešle mi čtyřverší, které zapíšu a nic už na něm neměním. S delšími texty se obvykle musím prát, píšu a škrtám, jenže - jakmile si s básní příliš hraju, ztrácí spontaneitu, vyždímám z ní všecku šťávu i s vitaminy. Básně se mi prostě píšou samy, kdežto do prozaických knížek mě vždycky někdo dokopal, redaktor, nakladatel, kamarád. Popravdě se mi básně už samy nepíšou, zřejmě jsem už vyrostl z lyrického věku, kromě příležitostných veršovaných gratulací jsem dva roky nenapsal ani verš, a nemám ani nutkání. Je to vůbec slušné, psát v 68ti verše? Možná jsem vystřílel munici a hotovo. A tak jsem přijal nabídku napsat pohádkovou knihu pro malíře Adolfa Borna. Po první knize, Hrůzostrašných pohádkách pro malé strašpytlíky, která se na trhu ujala víc než dobře, následovala druhá, Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky, a nedávno třetí, Chytré pohádky pro malé rozumbrady. Jsou to parafráze lidových pohádek z různých koutů světa, jsou mezi nimi úžasné texty, ale většinou jsou špatně napsané či přeložené a já je musím zušlechtit; pro mě to je vysoká škola pohádkového žánru. A při tom přebývání ve světě fantazie s vlasteneckou pýchou zjišťuji, že málokterý národ má takového génia, jakým byl Karel Jaromír Erben, který z improvizovaných vyprávěnek učinil poklad českého písemnictví.

4) Povídky, které jste nám poslal, jsou veselé a vtipné bajky, kterým ovšem nechybí ono potřebné ponaučení, ač někdy trochu nečekaně drsné. Člověk by v tom hledal až jistou paralelu na život celkově - může být veselý a hravý, ale pod povrchem vždy bublá jeho temná stránka, na kterou bychom neměli nikdy zapomínat. Nestává se Vám někdy, že by Vás někdo nařkl z toho, že pod tím vším jste vlastně pesimistický autor? Nebo máte naopak pocit, že bývá vaše tvorba až příliš často viděna jen jako optimistická záležitost? Za jakého autora se považujete vy sám, za optimistu, nebo spíše "máchovského depkaře"?

Já sám jsem se dlouhá léta považoval za optimistu, ale můj přítel, slovenský básník Ľubomír Feldek mi před cca deseti lety v doslovu k výboru z mé poezie otevřel oči, když napsal (cituji z knížky): „Jaký půvabný paradox! Básník, kterému vesele zpívá každá slabika, za celý život nenapsal ani jednu veselou báseň!“ Má pravdu, samozřejmě jsem pesimista, který svůj pesimismus maskuje a bojuje s ním - vezmu-li v úvahu své verše pro děti - aspoň částečně úspěšně.

5) Většina z nás se s Vaší tvorbou seznámí už ve slabikáři na základní škole. Málokoho pak napadne hledat na hřbetu knihy jméno "Jiří Žáček", když pak pátrá po poezii, která by ho oslovila v dospělém věku. Neuvažoval jste někdy o tom, že tvorbu pro dospělé a tvorbu "pro děti" rozlišíte, třeba použitím pseudonymu?

Já spíš věřím, že ti čtenáři, kteří v útlém věku četli mé knížky, si třeba vybaví mé jméno jako orientační bod. Používání pseudonymu je mi trochu proti srsti, připadá mi jako alibismus, jako že autor nechce převzít odpovědnost za své dílo. Ale chápu Otokara Březinu, že pro své ušlechtilé a oduchovnělé opusy zvolil pseudonym a nikoli své občanské jméno Jebavý.

6) Jistě se Vás často v rozhovorech ptají, jaké knihy a autory rád čtete a nejvíce uznáváte. Nás ovšem naopak zajímá, co opravdu nesnesete? Je nějaký literární žánr, nebo autor, kterého nemůžete vystát? Existuje nějaká kniha, kterou byste rovnou odnesl do kontejneru s papírem, kdybyste ji dostal jako dárek?

Do kontejneru knihy nevyhazuji, raději je posílám do oběhu. Ale knihovny a antikvariáty jsou už velmi vybíravé. Ale jestli něco skutečně nesnáším, jsou to recenze pěti šesti zakyslých, arogantních a zamindrákovaných dědů Vševědů, kteří jsou přesvědčeni, že jsou nekompromisní, neúplatní kritičtí duchové formátu F.X.Šaldy, bez nichž by česká literatura uchřadla a zcepeněla. Ano, Šaldové se neurodili, ale neurodili se ani noví Nezvalové, Halasové, Hrubínové, Holanové, Mikuláškové, Kainarové, Holubové, Skácelové. Ani žádného nového Otu Pavla, Hrabala, Škvoreckého, Fukse, Kunderu, Párala či Körnera nevidět. Jako by dnešní knižní trh produkoval úspěšné autory bulváru a literární talenty už předem odsoudil k bezvýznamnosti. Anebo se literatura proměňuje tak, včetně preference netradičních žánrů, že už nejsem schopen geniální spisovatele vidět? Například boom komiksů pro dospělé mi připadá infantilní. Nejsou to náhodou knížky pro analfabety, neschopné učíst ani stránku souvislého textu? Ale každá knížka je pořád lepší než žádná knížka.

7) Tak to se přeci jen nevyhneme otázce, jaké jsou naopak nové knihy, které Vás baví? Sledujete celkově současné dění na literární scéně? Jsou nějací současní básníci, nebo prozaici, kteří zdobí Vaši knihovnu a nedáte na ně dopustit?

Samozřejmě že existují autoři hodní pozoru i chvály. Z básníků třeba Jana Štroblová, Pavel Šrut, Michal Černík, Vít Slíva, Radek Malý, Sylva Fischerová. Repoetitorium Přemysla Ruta. Noční linka důvěry Mirka Huptycha. Ženy-Havel-Hygiena Bohuslava Vaňka-Úvalského. Zázrak nasycení Pavla Vernera. 55 007 znaků včetně mezer Ondřeje Buddeuse. Rakovina Jana Těsnohlídka. Café Illusion Aleny Vávrové, Přebytečný anděl Dušana Spáčila, www.lidi Aloise Marhoula. A nesmím zapomenout na hrozivou a znepokojující Apokalypsu podle Joba Karla Sýse, za kterou státotvorní kritikové autora náležitě zprcali, jako by právě on neměl právo vidět současnost s obavami a hořkostí v duši. Já mu to právo přiznávám, i když si myslím, že globální apokalypsa přijde až tak za 50 let. O próze pomlčím, nemám na ni čas a můj výběr by byl zcela nereprezentativní. Ale zmíním autory aforismů, což je dnes téměř vycenzurovaný žánr, a přitom u nás máme tak dobré aforisty, jako je Miroslav Huptych, Lubomír Brožek, Jan Sobotka, Ivan Kraus, Patricie Holečková, Vladimír Syrovátka, Ivan Fontana, Jiří Olič, Zdena Ortová.

8) Mluvil jste o také o stavu recenzentů. Nenapadlo někdy Vás samotného psát recenze? Vyzdvihnout, co se Vám na současné literatuře (ale i na přístupu ke psaní recenzí) líbí a ukázat, co naopak ne?

I já jsem občas v dávnověku nějakou tu recenzi spáchal, ale došlo mi, že to není moje parketa. Jazyk poezie a jazyk teorie podle mě nejsou kompatibilní. Ale rád čtu vyznání, která spisovatelé píší o svých oblíbených učitelích a vzorech; až zmoudřím, zkusím to také, třeba jen sám pro sebe. Ostatně ty nejdůležitější věci píše člověk sám pro sebe.

Rozhovor pro časopis Partonyma, 2014

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.