Jiří Žáček 

Rozhovory

Prázdninový rozhovor pro Hospodářské Noviny

Které knihy teď máte na nočním stolku? A proč zrovna tyto?

Mám rozečtené vzpomínky siouxského medicinmana Chromý jelen, které zaznamenal etnograf a spisovatel Richard Erdoes. Z konfrontace s „civilizací bílého muže“ vychází svět indiánů jako ten rozumnější a perspektivnější. S čímž by nepochybně souhlasil i Bertolt Brecht, jehož Sto básní mám na nočním stolku také: „Co zbude z těch měst? Vítr, jenž jimi vál...“ Proti skepsi si ordinuju Svlékání hadů Oldřicha Mikuláška, který uměl psát vášnivou poezii jako málokdo.

Máte některého mimořádně oblíbeného autora, k jehož knížkám se čas od času musíte vrátit? Anebo máte víc oblíbenců?

Moje kniha knih je už od útlého dětství Erbenova Kytice, každý rok si v ní přečtu dvě tři balady a žasnu, jaký úžasný stroj času sestrojil ten spořádaný a nudný archivář: stačí se začíst a Karel Jaromír vás přenese do dávných pohanských časů, kdy světem bloudily polednice a obživlí umrlci, ve vodách přebývali vodníci a zavražděné panny křísili k životu kouzelní stařečci. Číst si oblíbené knihy po mnoha letech bývá poučné. Nedávno jsem si znovu přečetl Chevalierovy Zvonokosy a velmi mě překvapilo, jak se báječné erotické panoptikum po více než 55 letech změnilo na báječnou politickou satiru.

Jaké knížky jste četl jako malý kluk? A zasáhla vás některá natolik, že ovlivnila váš život?

Můj život spíš ovlivnil fakt, že se ze mě stal náruživý čtenář. Nejen osobní zkušenosti, i četba je ohromná inpirace pro přemýšlení o světě, jaký je a jaký by mohl být. Díky soustavnému čtení jsem se téměř celý život živil tím, co mě baví – co lepšího se může člověku přihodit?

Čtete rád verše jiných básníků, svých souputníků? Nebo se jim naopak vyhýbáte? A proč?

Objevovat mladé neznámé autory by bylo skvělé dobrodružství, kdyby člověk nemusel přelouskat sto průměrných knih, aby objevil jeden či dva talenty. A tak se raději vracím ke čtenářským láskám z mládí, nejúrodnější na geniální autory pro mě byla šedesátá léta, kdy vycházel Klub přátel poezie, řadu báječných titulů přinášela nakladatelství Odeon a Mladá fronta a také nejskvělejší literární magazín všech dob, Světová literatura.

Kterou knihu si toužíte přečíst a přitom na ni pořád nemáte dost času – ale víte, že to v tomto životě protě musíte stihnout? A proč zrovna tuto knihu?

Ve studentských letech jsem si vypěstoval odpor k povinné školní četbě, a tak jsem minul některé slavné autory. Třeba Dostojevského. Ale dohánět to, co jsem zmeškal, mě neláká. Raději se pustím do starých řeckých filozofů a dramatiků. Mezi nimi je tolik zapomenutých géniů, že mám dost čtiva na příštích sto let!

S kterou spisovatelkou či básnířkou byste rád šel na skleničku dobrého vína a na co byste se jí chtěl zeptat?

Napadá mě Marina Cvetajevová, ale poetky bývají příliš zaujaty samy sebou; asi bych dal přednost některé chytré čtenářce poezie, která by se ujala role múzy – s takovými se dá i moudře mlčet.

A s kterým autorem byste se nebál strávit desetihodinový let? Anebo byste si rovnou troufl ztroskotat s ním na pustém otrově? O čem byste si tam povídali?

Mohu letět s kýmkoli, komu nevadí, že během letu usnu. A s kým ztroskotat na pustém ostrově? Nejraději s autorem, který je zkušený rybář, abychom neumřeli hladem. A o čem bychom si povídali? Nejspíš o tom, kde vzít pár trosečnic, abychom na tom pustém ostrově nadobro nezpustli.

(2017)