Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

Laudatio Jana Šulce k Hrubínově ceně

Vážené dámy, vážení pánové, vzácní přátelé, milí hosté,

v letošním roce je již posedmé udělována Cena Františka Hrubína. A stejně jako v loňském roce, kdy byla udělena historiku Petru Čornejovi za jeho jedinečnou rozsáhlou knižní práci o Janu Žižkovi, i letos bylo rozhodnutí poroty jednomyslné. Rozhodla se udělit Cenu Františka Hrubína básníku Jiřímu Žáčkovi za jeho celoživotní dílo.

Myslím si, že není mezi námi snad nikdo, kdo by tvorbu Jiřího Žáčka neznal. Vždyť jde o jednoho z nejčtenějších a nejoblíbenějších českých básníků současnosti. S jeho rozsáhlou tvorbou pro děti přišel do styku snad každý školák. A nejen to, Jiří Žáček patří k básníkům, jejichž verše jsou často zhudebňovány a zpívány. K jejich nejznámějším interpretům patří Michal Prokop, ovšem v letošním roce vydal krásné CD se zhudebněnými Žáčkovými básněmi s názvem Učitel Žáčkovi, Žáček učiteli i folkový zpěvák Slávek Janoušek. I k tomuto faktu porota při svém rozhodování přihlížela.

Jiří Žáček patří k těm básníkům, jejich verše působí tak lehce a samozřejmě, zpěvně a radostně, jako by pro jejich autora bylo jejich psaní stejně samozřejmé jako dýchání. Jeho tvorba pro dospělé čtenáře, stejně jako jeho verše pro děti, jsou oslavou češtiny, toho, co dokáže rým a přirozená melodičnost verše. Jiří Žáček je nenapodobitelný. Má smysl pro humor, laskavou pointu i satirický šleh. Nikdy není těžkomyslný, takřka vždy umí svými verši povzbudit a potěšit. Snad právě proto je jeho tvorba u čtenářů tak oblíbená.

Žáčkova knižní tvorba je natolik rozsáhlá, že zde naprosto není možno vyjmenovat všechny jeho důležité básnické sbírky. Kdybych měl sám za sebe jmenovat sedm nejdůležitějších, zmínil bych: Ráno modřejší večera (1970), Napjatá struna (1973), Anonymní múza (1976), Mezi řečí (1978), Tři roky prázdnin (1982), Papírové růže (1987) a České moře (1999).

Vzpomínám si, jak mi dnes již nežijící básník Petr Král říkal, že již jen za název své knižní prvotiny – Ráno modřejší večera – patří Jiří Žáček k velkým českým básníkům. Což bylo od mimořádně kritického a přísného Krále, píšícího naprosto jinou poezii než Žáček, velké uznání. Skutečně: v lehkosti, s jakou Jiří Žáček umí nacházet zcela neotřelé básnické objevy,je něco velmi vzácného a pro českou poezii nenahraditelného.

Co je na tvorbě Jiřího Žáčka cenné, není ovšem jen jeho tvorba vlastní, ale jsou to i jeho velmi četné básnické překlady. Za všechny bych zmínil jeho jedinečné české verze básní Gaia Valeria Catulla a Marka Valeria Martiala, jež dnes po mém soudu patří do zlatého fondu českého básnického překladu.

Na závěr mi dovolte malou osobní vzpomínku. Na konci devadesátých let jsem se s Jiřím Žáčkem setkal a hovořili jsme spolu zejména o jeho mnohaleté redakční práci v nakladatelství Československý spisovatel, o jeho oblíbených českých básnících (připomněl dnes málo připomínaného Svatopluka Čecha), o překládání i o práci ediční. Uvědomil jsem si tehdy to, co je sice samozřejmé, co však u básníka píšícího tak přirozeně a lehce často nebývá plně vnímáno – že za lehce, radostně a zpěvně znějícími verši stoji mimořádná sečtělost a velké literární a literárně-historické vzdělání.

Vedle dnes devadesátiletého Jiřího Suchého a mladšího Jaromíra Nohavici – oba jsou autory písňových textů a i to je k Jiřímu Žáčkovi pojí – patří Jiří Žáček k těm současným českým básníkům, kteří dokázali svou tvorbou oslovit nejširší publikum, často mnohem početnější, než jsou dnes čtenáři poezie. I to je velká hodnota v době, kdy básnické slovo z veřejného prostoru nezadržitelně mizí. Myslím si, že František Hrubín, podle nějž je dnes udílená cena nazvána, by ocenil vedle zpěvnosti a formální vytříbenosti Žáčkovy poezie i tento fakt. Vždyť i on tak mnoho psal i pro děti, i on psal verše zpěvné, i on byl mistrem češtiny, i on se systematicky věnoval básnickému překladu a i on svou tvorbou oslovoval a dodnes oslovuje čtenářské publikum nejširší.

Myslím si, že letošní Cena Františka Hrubína se dostává do těch nejpovolanějších rukou.

(Jan Šulc, 21. října 2021)