Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Pravoúhlá poezie

Jiří Žáček

Když jsem vešla do kavárny, viděla jsem vás číst. Co to bylo za knížku?

Básně jedné mladé dámy. Mladí básníci a mladé básnířky mi dávají číst svoje texty. Tady je tolik talentů, to byste nevěřila. Česko je plné básníků. Skoro každý den narážím na někoho zajímavého.

Nehrají tak trochu přesilovku nad čtenáři básní?

Vypadá to tak. Každopádně hrají přesilovku básnířky nad básníky, což dřív nebylo. Za mého mládí psávaly básně akorát holky, které nikdo nepozval na rande a ony se potřebovaly vyplakat na papír, ale pak objevily kouzlo poezie i krásky, které na rande chodí. Mladé ženy jsou dobré autorky, jsou rychleji dospělé, lépe se v sobě vyznají, nebojí se skočit po hlavě do života. Navíc ženám příroda nadělila víc empatie a bohatší emoce. Kluci dospívají kolem třiceti. A kdo ví jestli! A to už bývají příliš pragmatičtí, už se jim nechce vstupovat do trvalejších vztahů a strkat hlavu do manželského chomoutu už ani zaboha, už vědí, že ženy a ženění a děti a domácnost, to jsou samé starosti, nejen rozkoše.

Taky byste se neoženil, kdybyste byl ještě ve třiceti single?

Oženil, já jsem rodinný typ. Nebavilo by mě žít si sám pro sebe, chyběly by mi ty žensko-mužské duely, i zázračná energie, kterou nás nabíjejí děti. Ale všimla jste si, kolik je mamánků? Kolik dospělých chlapů žije u maminek? Maminka je pro ně víc než partnerka. Jestli to tak půjde dál, vymřeme jako dinosauři.

Psal jste holkám básničky?

Když mi bylo dvacet, bylo normální psát holkám básničky. Komu to připadá málo mužné, tomu připomínám, že středověcí rytíři byli školeni nejen v boji, ale i v psaní básní. I svou ženu Evu jsem sbalil na básničky, což považuji za svůj největší literární úspěch.

Naopak, připadá mi to velmi mužné, jednu takovou báseň od dávného ctitele hýčkám jako poklad. Kde jste potkal svoji ženu?

Evu jsem poprvé potkal roku 1965 v trolejbusu, který jezdil na Strahov, ke studentským kolejím. Já bydlel na „osmičce“, ona na „devítce“. V tom trolejbusu si četla Světovou literaturu a já jsem si od ní ten skvělý časopis tehdy vypůjčil, takže byl důvod se sejít znova. A pak ještě a ještě a ještě. Imponovala mi, byla o tři roky starší, vzdělanější, elegantní, studentka UMPRUM, takovou holku vám kamarádi závidí. A když se ukázalo, že miluje poezii, pochlubil jsem se jí svými pokusy. A bylo to.

Vaše žena před několika lety bohužel zemřela. Byl váš život s ní „jedna báseň“?

Náš vztah prošel různými etapami euforií i krizí, ale nikdy nás nenapadlo se rozejít. Než se dva svéhlaví samotáři naučí respektovat partnera, tak to nějakou dobu trvá. Navíc já jsem byl typický mužský egocentrik, který zpočátku ani neví, že se ženami se nedá jednat jako s kamarády, že jsou opravdu z jiné planety. Ale když si muž a žena voní, a když mají dobrou vůli, tak se v té manželské hře z protihráčů změní ve spoluhráče. Dokonce jsme se naučili harmonicky stárnout, což není tak docela obvyklé. Sečteno a podtrženo, život s Evou nebyl jedna báseň, ale celá kniha básní. Po čtyřiačtyřiceti letech manželství Eva zemřela a já si už třetí rok zvykám žít sám. Ta samota je samozřejmě relativní, mám dvě děti a tři vnoučata, a taky hodně přátel.

Chybí vám?

A jak! Moje žena byla můj nejlepší kamarád, a v noci kamarádka. Rozumět si v posteli, to je snadné, ale rozumět si v tom ostatním, to je kumšt.

Noční „kamarádění“ je pro vás stále důležité?

Nejsem asketa, aspoň zatím. Překvapilo mě, že v 70 letech sexuální život nekončí, jak tvrdili někteří mí vrstevníci. A tím bych tohle téma, prosím pěkně, uzavřel.

Jak si spisovatel nastavuje pracovní dobu?

Být spisovatel na volné noze je báječné – a zároveň strašné. Může psát, kdy se mu zachce, ale ta volnost svádí k lenošení. Někteří kolegové si vymezili naprosto racionálně pracovní dobu „od do“, a tu dodržují, protože jsou sami sobě přísnými šéfy, jenže já jsem si šéfem laskavým. Jedině když mě tlačí blízký termín, jsem schopen pracovat pětadvacet hodin denně. Sicflajš nemám, básničky se naštěstí nemusejí vysedět jako próza, můžu si je skládat za chůze, anebo třeba vyležet v posteli. Dokonce jsem kdysi zkoušel psát ve snu.

A jak to šlo?

Všelijak. Tenkrát se mi zdávaly velice surrealistické sny. A já jsem se uměl probudit tak, abych si zapsal sen dřív, než ho zapomenu, ale ráno jsem se obvykle v záznamech nevyznal. Nakonec mě podvědomí převezlo totálně, začalo se mi totiž zdát i to probuzení. A v notesu ráno nebylo nic. Tak jsem s pokusy skončil. Smířil jsem se s tím, že mé nejlepší básně budou úspěšně zapomenuty ještě před napsáním.

Které vaše dílo vás dosud nejlíp živilo?

Jednoznačně slabikář, který se drží už třiadvacet let. Dnes je na trhu minimálně patnáct slabikářů, takže náklady rok od roku klesají, ale i tak vychází jednou za dva roky další dotisk. Až se tomu sám divím, zdá se mi, že text ani obrázky paní Zmatlíkové už nejsou pro dnešní děti tolik atraktivní, ale asi jsme to udělali geniálně. Náklady všech knížek klesají, ale nejen Michalu Vieweghovi, i mně vyjde občas bestseller. Zkrátka uživil jsem se dřív a uživím se i dnes. Možná bych vystačil i s penzí. Ale mě psaní pořád baví.

Píšete jinak než dřív? Přizpůsobil jste se době, která je rychlejší, klipovitá?

Píšu stejně, v básničkách je rychlost a jistá klipovitost odedávna. U pohádek je změna zjevnější, už není čas číst dětem dvaceti- třicetistránkové pohádky, tak autoři píšou krátké. To mi vyhovuje, mám rád texty stručné, hutné, s pointou.

Čtou dnešní děti vaše starší básničky jinak, smějí se jiným vtípkům, rozumí jinak textu, vnímají jako důležité něco jiného?

Předpokládám, že dnešní děti čtou včerejší a předvčerejší básničky stejně jako před 30 lety, že milují legraci a humor a nesnášejí mravokárcovství, ale pravdu budou znát spíš paní učitelky. Jisté je, že děti dnes čtou méně než moje generace, my jsme stihli za týden přelouskat pět knížek, kdežto dnešní omladina surfuje po internetu a hraje hry, na čtení už tolik času nezbývá. Musejí vstřebat takové kvantum informací, o jakých se mi před šedesáti lety ani nesnilo. Ale není to vždy k prospěchu, psychologové říkají, že ta lavina informací možná povede k zpovrchnění a nepochopení vědomostí. Ale nebyl bych škarohlíd. Třeba můj vnuk Kubík, komputerový závislák, se díky počítači naučil číst zcela sám dávno před nástupem do školy. Dnešní děti se stávají pro rodiče a učitele spíš partnery než učedníky. Jenže s každou porcí svobody by měly přijímat i porci odpovědnosti.

Líbilo se mi, jak jste v jednom starším rozhovoru rozjímal nad modelem dobra a zla, přesněji, jak ho podat malým dětem, bez relativizování. Jak jste svým dětem a svým vnoučatům vysvětloval třeba válku, kde je i smrt nesmírně relativní?

Na vysvětlování, co je dobré a co špatné, byla v naší rodině spíš manželka, ne že bych na ni roli domácího učitele a vychovatele alibisticky přehrál, ale řadu let jsem dojížděl každý den do Prahy a zpět, takže jsem byl víkendový tatínek, aspoň v letech, kdy děti byly ještě děti. V podstatě jsme se oba snažili poctivě odpovídat na otázky potomků, ale neděsit je skepsí a beznadějí.

Pamatujete si ze svého dětství na moment, kdy vám došlo, co je to smrt?

Smrt pro mě byla abstraktní záležitostí až do chvíle, kdy moje zlatá babička Andula zamordovala našeho kamaráda, housera Ferdu, kterého jsme našli na ulici a který nás věrně doprovázel při výpravách po okolí. A co horšího, ona ho upekla k nedělnímu obědu! Já, bratr, ani sestra jsme se samozřejmě pečeně ani nedotkli a trvalo dlouho, než jsme babičce odpustili. Vy řeknete husa, ale pro nás děti to byl v první řadě kamarád.

Přepral jste smrtelnou nemoc, rakovinu. Uložil jste ji někam do 13. komnaty a zamknul, nebo ji berete jako součást života a nevadí vám o ní mluvit?

Rakovina výrazně ovlivnila můj život, ale nebojím se o ní mluvit, nemám důvod ji vytěsňovat. Úspěšnou operaci hrtanu beru jako druhé narození. Tenhle přístup má tu přednost, že si mohu ještě dlouho připadat mladý.

Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl diagnózu?

Když mi ji doktor oznámil, potvrdil mi vlastně to, co jsem tušil. Řekl jsem si: „Prožil jsi šedesát let a bylo to fajn, spousta nemocných takovou kliku nemá.“ To klasické „proč zrovna já“ mě ani nenapadlo. Duše prostě předala velení tělu a tělo si s tím poradilo.

Co vám nemoc vzala? Kromě hlasivek; mluvíte s velkými obtížemi, proto jsme část rozhovoru dělali písemně.

Musel jsem oželet některé radosti života, jako plavání nebo zpěv, ale nemoc mě zbavila těžké drogové závislosti na cigaretách, a bez absťáku! Během rekonvalescence, když jsem se za nekonečných nocí dusil a padala na mě marnost, mě ohromně podržela moje žena. Chodila za mnou do špitálu každý den, a hlavně se těšila, až se vrátím domů, co všechno budeme podnikat. Lepší povzbuzení neexistuje. Do roka a do dne jsem šplhal po horách. A přineslo to třeba i tuhle změnu (ukazuje na pivo před sebou).

Vy jste dřív nepil pivo?

Padesát let jsem ohrnoval nos nad pijáky piva, byl jsem frajírek, co si omočí sosák jen ve víně. Ale kvůli trávení jsem přešel na pivo a už mi dokonce chutná. Není divu, řádka malých pivovarů se vyrovná plzeňskému Prazdroji.

Víno nesmíte?

Mám doporučeno abstinovat kvůli játrům, ale včera jsem si výjimečně dopřál půl litru tramínu. Jsem neposlušný pacient.

A jak se cítíte teď?

Přestože jsem trojnásobný dědeček, jako dědek se rozhodně necítím.

Co vlastně dělá dědka dědkem? Co je podle vás dědkovatění?

Dědkové si takzvaně užívají důchodu. Tělo i mozek nechají lenošit. Otáčejí se do minulosti a libují si, jací jsou frajeři, jak všecko zmákli levou zadní. Já nejsem zvyklý otáčet se zpátky. Vím, že bych v minulosti hledal, co jsem zpackal a zkazil, jak jsem komu ublížil, a pak by mě žralo, že už to nejde napravit.

Ani nemoc nebyl impuls pro bilanci?

To ano. Nejsem založením filosof ani rozumbrada, ale vážná nemoc vás donutí přebrat si život, co jsem dělal dobře, co špatně. Věcí, které se nepovedly, najdete vždycky hodně, pokud máte dobrou paměť, ale kdybych porovnal plusy a minusy, vybruslil bych z toho s kladnou bilancí.

Lidé mívají v takových okamžicích taky tendenci narovnávat pokřivené vztahy, zavolat třeba bráchovi, se kterým se nemocný před lety pohádal….

To nechápu. Když byl někdo takový mamlas, že s bráchou nemluvil třicet let, na poslední chvíli už to nemůže spravit. Takové intimní záležitosti se přece nedají řešit v nějakém televizním pořadu, kde si lidé veřejně odpouštějí dávné křivdy! Samozřejmě vím, že odpuštění je důležité, člověk musí umět odpustit bližním i sám sobě, ale ne z toho dělat cirkusové číslo. Nemám rád efektní gesta, ani nejsem zaťatý, umím se poučit z omylů, umím dát lidem za pravdu. To spousta chlapů neumí, přiznat si, že udělali chybu, nebo dokonce lumpárnu. Ti pak před smrtí volají bráchu... To si to chtějí vyžehlit u Pánaboha, nebo co? Ale Pánbůh jim stejně neodpustí, protože není.

Nechyběl vám někdy?

Nechyběl. Ani když jsem se dozvěděl, že mě čeká těžká operace. Byl bych vlastně rád, kdyby byl, ale nepotřebuju ho. Takový laskavý dědoušek jako ve Stvoření světa, ten by se mi líbil, toho bych bral. Jenomže takový dobrák by se z lidí brzy zbláznil.

Udělal byste něco jinak, kdybyste měl tu možnost něco v minulosti „spravit“?

Lidem, kteří tvrdí, že ničeho nelitují, upřímně závidím, ale podezírám je, že mají špatnou paměť. Já bych udělal jinak úplně všechno, a začal bych tím, že bych se narodil jako holčička. Svět patří ženám a je to tak dobře. My muži umíme být Sisyfové, Herkulové, Bivojové a Napoleoni, někdy i Shakespearové, Rembrandtové, Mozartové a Einsteini, ale žít umějí lépe ženy. Pokud z nich ovšem alfasamci neudělají otrokyně. Anebo pokud kvůli alfasamcům ze sebe neudělají otrokyně samy.

Jaký jste byl táta? Někde jsem postřehla, že jste v tomto ohledu trošku sebekritický… že snad to splácíte až vnukům.

Už jsem se zmínil, že jsem doma příliš nepobýval, také jsem neměl dostatek trpělivosti, takže jestli mám dnes pocit, že moje děti jsou lepší než já, je to rozhodně zásluha mé ženy. Ona byla i báječná babička, bavilo ji to, dávala do toho celou svou osobnost; to já jako děda tak dobrý nejsem.

Váš syn Jakub je herec. Byl „herec“ už jako dítě?

Jakub byl domácí komik už od útlého věku, ale že z něj bude herec, na to bych si nevsadil. Náš rodinný problém byla matematika, Kuba je matematický antitalent a navíc osm let bojoval s učitelkou, takže za čtyřku z matiky jsme byli vděční. Na střední školu by se syn za normalizace nedostal, zachránil ho Listopad 89, objevily se umělecké školy, kde matematika, postrach mnoha školáků, vůbec nebyla, a v jedné se kluk uchytil. Na DAMU se dostal napoprvé a po škole nastoupil v brněnském HaDivadle. Tehdy mě překvapilo, že český herec má ještě horší plat než český kantor. Dnes hraje v Divadle na zábradlí a vedle toho se toulá po Čechách a Moravě s pořadem Na stojáka. Samozřejmě mu fandím, i když humor jeho generace je hodně jiný než humor Werichův, Horníčkův a Suchého se Šlitrem, na kterém jsem vyrostl já. Sklon k legraci má Jakub nejspíš po mém dědovi Toníkovi a babičce Andule.

A dcera? A jaké svoje stopy vidíte ve vnucích?

Dcera Markéta je trochu jako můj klon v ženském vydání, ale problémy, které já řeším jako slon v porcelánu, ona zvládá s něžnou dívčí grácií. A vnoučata? Vnučky Johana s Terezou mají evidentně výtvarný talent po manželce a vnuk Kubík je myslím hravý po mně, jen hraje jiné hry než jsem v jeho letech hrával já, například počítačové.

Nejen, že jste hravý, ale jste hlavně technický typ. Než jste se dal na básničky, vystudoval jste stavební fakultu a nějakou dobu dokonce působil jako stavební inženýr. A dokonce jste po sobě zanechal i pár staveb, viďte?

Ano, asi pěti zájemcům jsem vyprojektoval rodinný domek, ale nebyl jsem žádný architekt, jen inženýrek, který někde okopčil plán rodinného domku; to umí každý průmyslovák. A taky jsem jako inženýr před 45 lety postavil nové středisko pro vodovody a kanalizace v Benešově u Prahy. Víc jsem toho - zaplaťpámbu - nestihl.

Tou stavbou jste se ale v okrese proslavil, i rodiče mého muže z Vlašimi vědí, že tuhle věc postavil básník Žáček.

To nebyl můj projekt, já jsem jen po smrti podnikového stavitele dohlížel na celou stavbu, což nebylo nic kreativního, ani povznášejícího. Musel jsem hlídat, aby se stavělo přesně podle projektu, aby se nekradlo, aby se nešidil beton, aby se nosily bezpečnostní přilby, aby dělníci nevysedávali půl dne v hospodě a tak. Užitečná zkušenost z praxe, ale pro mladičkého inženýra tortura.

Co ve vás zůstává „inženýrského“?

Myšlení. Čtyři roky na průmyslovce a šest let na ČVUT se na mě určitě podepsalo. Věřím, že i na mé poezii musí být vidět, že ji psal inženýr. Že je méně kudrnatá a víc pravoúhlá.

Psát a publikovat jste začal v době, které se zpětně říká „Zlatá šedesátá“. Vy tohle okřídlené označení ale považujete za mýtus. Proč?

Vždyť to je mýtus; všecko, co nás uchvátí, čím žijeme, po čem se nám stýská, se časem mění buď v mrtvou historii, nebo v životodárný mýtus. Lidé si dokážou zmýtizovat nejen dějiny, ale i osobní vzpomínky.

Sedmdesátá léta jste prožil a přežil jako dnes takzvaný "oficiální" autor. Ale stejně na vás chodily stížnosti na ÚV KSČ, jak jsem se dočetla, proč?

Většinou si na mě stěžovaly krajské výbory KSČ ústřednímu výboru, že socialistická poezie má vypadat úplně jinak než ty moje publikované srandičky. Jednou s tím přišli Brňáci, podruhé Budějovičáci, potřetí Plzeňáci. Nebo když herec Zdeněk Mahdal nacvičil s mládeží z učňáku v Rokycanech pásmo z mých epigramů, místní kulturtrégr na nás poslal StB. A když mi vyšla knížečka parodií Okurková sezóna, která rychle zpopulárněla, moje další knížka, aforismy, skončila ve stoupě. Kamarád, který měl nějaký kontakt na ústředním výboru KSČ, mi tehdy vysvětlil, že mě vždycky zachránily knížky pro děti, a také že v každé partajní instituci spolu soupeří několik klanů, a když se člověk znelíbil tajemníkovi z jednoho klanu, často vás podržel někdo z konkurenční party. Humor byl podezřelý, kádrovákům chyběl smysl pro vtip a mnohý nevinný fórek upadl v podezření, že nahlodává základy vesmíru. Táhlo se to se mnou až do revoluce.

Jak to?

V roce 1988 mě šéfdramaturg Národního divadla Milan Lukeš požádal o aktuální úpravu Aristofanových Ptáků. To mě zaujalo. Antickou komedii jsem si hodně předělal, až z toho vznikly Ptákoviny podle Aristofana. Premiéra byla v červnu 1989, u diváků komedie bodovala, chodilo se na ni jako na parodii reálného socialismu. Kádrováci se pokusili Ptákoviny zakázat, ale Národní divadlo se vzepřelo, a tak se hrálo dál. Ten příběh má ovšem pointu, kterou by mohl vymyslet Hašek nebo Kafka – hra byla stažena z repertoáru v prosinci 1989; prý proto, že ji diváci vnímali jako parodii na Sametovou revoluci.

Ale už se zase hraje, ne?

Nejnověji v ostravském Divadle Jiřího Myrona. Jsem rád, protože ta hra je o tom, jak se k moci derou všehoschopní kariéristé, kteří oblbují lidi líbivými slogany o demokracii, ale jde jim hlavně o to, skutečnou demokracii omezit nebo rovnou zrušit. Což hrozí i v těch nejsvobodnějších zemích.

Máte rád hru na kdyby? Třeba co by bylo, kdybyste zůstal praktikujícím inženýrem?

V posledních letech tuhle hru hraju často. Životní pouť každého z nás bývá klikatá a kdyby se na některé z křižovatek člověk vydal jiným směrem, byl by pravděpodobně někým jiným. Kdybych zůstal inženýrem, nejspíš by mě přitáhly ekologické aktivity. V jedné sci-fi básni na tohle téma si předpovídám, že v týmu mezinárodní vědecké expedice zalesňuji Saharu, což je samozřejmě marnost nad marnost.

Trápí vás ekologické otázky i jako básníka?

Připadá mi, že experiment člověk se Pánubohu či matičce Přírodě poněkud vymkl z rukou. Není naše komplikovaná civilizace slepá ulička? Jak to, že delfíni, kteří mají mozek větší než my a přitom stejně složitý, neměli potřebu vytvořit podobnou civilizaci jako my? Civilizaci plnou krámů a vynálezů zkázy, veteše hmotné i myšlenkové, civilizaci, která nás zotročuje a ničí. I já obdivuju vědecké a technické zázraky, ale přes všechny vymoženosti neumíme vyřešit ani problém přelidnění. Můžete namítnout, že ti roztomilí kytovci žijí nerozumně, primitivně, neznají pokrok, nemají žádný cíl, ale ve skutečnosti nerozumně žijeme my lidé. Vodu, bez níž pozemský život nemůže existovat, si nerozumně otravujeme všemožnými jedy, v době ubývání zdrojů nerozumně plýtváme vším možným. Zatímco my jsme otroci svých ambicí a kariér a kosí nás civilizační choroby, delfíni žijí svobodně a štastně. Skoro se mi zdá, že naši předkové neměli z pradávného oceánu vůbec vylézat na souš. Ale možná by mi pak chyběla poezie, knížky, muzika, kultura...

(Připravila Lenka Vrtišková Nejezchlebová, rozhovor pro Interview 2/2016)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.