Jiří Žáček 

Rozhovory

Rozhovor pro časopis Květy

1. Co teď děláte - odpočíváte, nebo píšete?

Začátek prázdnin trávím na chalupě s dcerou, zetěm a třemi vnoučaty plus jejich třemi kamarádkami. A to je takový mumraj, že na nějaké psaní nemám ani pomyšlení. To je dobrý program - o prázdninách má i veterán odpočívat a radovat se ze života.

2. Čtenáři mají v ruce váš přepis Ezopových bajek. Nejste první, před vámi už po nich sáhli třeba Pavel Šrut, Jiří Kolář... Jaký je váš „klíč“?

Žánr jsem si vyzkoušel už před lety v knížce variací na klasické bajky Život je boj. Vyhovuje mi možnost ironizovat a parodovat mravní naučení. Ezopovy bajky se šířily ústním podáním a teprve tři století po jeho smrti se začaly zapisovat veršem i prózou, takže vyprávěč má formální volnost, ale musí respektovat děj, hrdiny a poslání. Šlo mi především o to, abych byl v masce Ezopa stručný, čtivý a vtipný.

3. Ezop bývá zobrazován jako kulhavý, koktavý, znetvořený, nakonec ho prý svrhli ze skály za rouhání bohům. Krutý osud satirika...

Držitelé moci nemají rádi posměváčky, kteří je zesměšňují, to platí nejen pro totalitní režimy, ale i pro demokracie. Vrchnost mívá málokdy smysl pro humor, a když něčemu nerozumíte, pak jste v pokušení zlikvidovat dílo spolu s autorem. Nabízí se dodat, že dnešní satirici to mají přece jen lepší, ale atentát na redakci časopisu Charlie Hebdo ukazuje, že zabití kreslíři byli náboženskými fanatiky popraveni za tentýž „zločin“ jako Ezop - za rouhání bohům.

4. Vaše spolupráce s Adolfem Bornem se počítá na desetiletí. Nebo se pletu?

Ano. Někdy v roce 1975 jsem měl tu drzost poslat panu Bornovi rukopis knížky básniček Aprílová škola s nabídkou, zda ji nechce ilustrovat. Měl jsem štěstí, že se mu rukopis líbil. Od té doby jsme společně vytvořili - odhadem - dvacet knížek.

5. Který spisovatel vás fascinoval jako kluka?

Ten, který mě fascinuje dodneška - Karel Jaromír Erben. Jeho Kytice je pro mě kniha knih. Ale můj obdiv mají už dobrých 60 let i Mark Twain a Jack London.

6. Čím vás ovlivnili rodiče, jaké bylo vaše dětství ve Strakonicích?

Po otci jsem zdědil mozek, po matce emoce. Jsem jim vděčný za to, že mě příliš nevychovávali, ani nemohli, matka chodila do práce a my děti jsme vyrostly s klíčem na krku, jako většina mých kamarádů. Byli jsme děti ulice, nepoznamenané výchovným terorem osvícených kantorů a starostlivých rodičů. Neměli jsme počítače ani mobily, televizory ani videa, ale přečetli jsme vagony knih a shlédli tisíce filmů, a hlavně jsme byli tak svobodní, jak dnešní děti nikdy nebudou. Který rodič dnes vypustí desetileté dítě na ulici bez dozoru? My jsme prolítali město i s okolím, stavěli v lese bunkry, plavili se po řece Otavě, bojovali s partami z jiných ulic a všecko jsme ve zdraví přežili. To byla dobrá škola. Táta se živil jako ekonom, ale aktivně muzicíroval, místo pohádek nám předčítal Havlíčka Borovského a Švejka a na magneťáku nám pouštěl písničky z Osvobozeného divadla. To byla ještě lepší škola.

7. Vystudoval jste Stavební fakultu ČVUT, jste promovaný inženýr. Když jste zběhl k poezii, jaké verše jste psal jako první?

První básničky jsem napsal někdy ve čtrnácti a byly to epigramy na kantory. Ředitel volyňské průmyslovky mě za ně odměnil ředitelskou důtkou. Ale to byl tenkrát směšný trest, dospívající kluci byli zvyklí na dvojky a trojky z chování. Na milostnou poezii jsem přesedlal až poté, co mě přemohla opožděná puberta.

8. Kdy jste začal věřit, že se psaním uživíte?

V 80. letech minulého století, ale profese redaktora Klubu přátel poezie mi vyhovovala, měl jsem ohromné kolegy a moudrého šéfa, a tak jsem na volnou nohu odešel až začátkem 90. let.

9. Kdo vám jako první dokázal pojmenovat úspěch, nebo neúspěch?

Nebral jsem své literární pokusy moc vážně, stačilo mi, že mi v tehdejších časopisech čas od času vycházely básničky, aforismy, mikropovídky. Šedesátá léta byla uměnímilovná, tenkrát se daly holky sbalit na básničky. Však i svou ženu jsem si našel díky básničkám. To byl můj největší literární úspěch!

10. Platí u veršů stejně jako u prózy a scénářů, že někdy písmenka naskakují sama, jindy se nehnou z místa?

Ano, inspirace existuje, a když člověk nemá dobře naladěný radar, nenapadne ho nic, co by stálo za řeč. Básně napsané spontánně, bez velkého přemýšlení, bývají lepší než ty složitě vykoumané, vycucané z palce.

11. Kde všude básník potká múzy?

Všude, třeba i ve snu, ale živé múzy mají řadu předností. Manželku Evu, svou dlouholetou múzu, jsem potkal v trolejbuse jedoucím ke strahovským kolejím. Na studentských kolejích se daly potkat - a jistě dodnes dají - davy múz.

12. O rýmované poezii se dlouho píše, že je už přežitá. Vy jste se jí ale nikdy nevzdal...

Některé pitomosti jsou věčné. Například že poezie už se nečte, že děti nepotřebují říkanky, nýbrž matematiku, anebo že moderní báseň se nesmí rýmovat. Možná existuje nějaký Klub nepřátel poezie, který vymýšlí a šíří podobné nesmysly.

12a. Odložíte někdy rozepsanou sbírku, jak to dělají prozaici s románem, a pustíte se do další?

Mám vždycky rozepsáno nejméně pět knížek, a když mi nejde lyrika, píšu epigramy, když mě nebaví psát pro dospělé, píšu pro děti, když si chci odpočinout od poezie, pustím se do fejetonů.

13. Máte syna a dceru, dnes i vnoučata. Pro své děti jste psal Aprílovou školu a další knížky. Mění se nějak zásadně dětský vkus?

O tom by asi věděly víc knihovnice nebo knihkupkyně. Podle mě se vkus dětí zas tak moc nemění, aspoň ne vkus dětí, které čtou. Milují dobrodružné i srdceryvné příběhy ze života, ale také anekdoty a praštěné básničky. A protiví se jim mravokárné okřikování a nabádání, stejně jako se protivilo naší generaci.

14. Před deseti lety jste onemocněl, diagnóza: rakovina hrtanu a hlasivek. Někteří onkologičtí pacienti tvrdí, že za sebou mají smrt nanečisto. Kdy jste znovu pocítil chuť žít?

I mně připadá, že jsem se narodil podruhé. Když mi lékař na krčním oznámil, že mám rakovinu, neporučil jsem duši Bohu, jak se psávalo ve starých románech, ale své tělo lékařům, ať s tím něco udělají. A protože to byli elitní operatéři, dostal jsem od nich báječný dárek - život po životě. Pane primáři Gerychu, díky!

15. Jiří Voskovec řekl: Kdo přestává žasnout, přestává žít. Podepisujete to?

Aby ne. Člověk potřebuje mít dětskou duši i v dospělosti, aby mohl milovat, mít přátele, vidět krásu kolem sebe - a také nenávidět zmetky, kteří svým bližním dělají ze života peklo.

16. Které věci už dokážete hodit za hlavu?

IPopularitu. Bohatství. Úspěch. Nepotřebuju dostat Nobelovu cenu, ani být celebritou, ani mít rezidenci v Monte Carlu, nechce se mi být vděčný pánům Důležitým, ani se nechci nechat zotročit majetkem - stačí mi, že se mohu dlouhá léta živit tím, co mě baví.

17. Úspěch vás ale musí těšit. V květnu jste získal Zlatou stuhu za celoživotní dílo v tvorbě pro děti. To je hodně prestižní dárek ke kulatinám, ne?

Nemám radost ani tak ze samotné ceny, jako spíš z faktu, že jsou lidé, kteří mi fandí. Přesto mě napadají slova malíře Vladimíra Komárka: Čím víc slávy, tím větší ostuda.

18. Máte některé věci, které vás provázejí životem?

Starý dubový stůl, který mám na chalupě. Knihy z tátovy knihovny. Velkou špulku nití, kterou nepoužívám, protože je to suvenýr z dětství.

19. Už víte, co nikdy nedokážete?

Ano. Obeplout zeměkouli na jachtě, vyšplhat na Mont Everest, vyhrát Wimbledon, doletět na Měsíc, vrhnout se do politiky, nikdy neumřít. Ale dokážu si představit, jaké by to bylo.

20. Vaše první sbírka se jmenuje Ráno moudřejší večera. Ještě pořád si to myslíte?

Ta prvotina se jmenuje Ráno modřejší večera, ale sestavovatelé bibliografií to vždycky „opraví“ na moudřejší. Už to ani neuvádím na pravou míru. Vada přísloví o moudřejším ránu je v tom, že ho příliš často zneužívají lidé s IQ tykve, kteří doufají, že do rána vystřízliví a zmoudří. Jenže to se může podařit jen těm, co jsou moudří už zvečera.

(Rozhovor pro časopis Květy, 2015)