Jiří Žáček 

Rozhovory

Jsem člověk hravý

„Nejdobrodružnější cesta je pouť džunglí vlastní duše.“ Tohle motto má umístěné v záhlaví svých webových stránek Jiří Žáček, jeden z nejčtenějších a také nejplodnějších současných českých básníků. Jeho tvorba se dotýká srdcí čtenářů nejrůznějších věkových kategorií. Píše k zamyšlení i pro zasmání, sbírá i tvoří aforismy, dědeček tří vnoučat s duší chlapce. Zdá se, že představovat Jiřího Žáčka je zbytečné. Ale známe ho doopravdy? Je ta pouť také nejoblíbenější?

Nemnoho básníků píše současně pro dospělé i pro děti. Zdá se vám tvorba pro děti těžší?

Kolegové psavci obvykle tvrdí, že psát pro děti je obtížnější. Mně to převlékání do dětské duše, bez něhož se pro malé čtenáře psát nedá, vždycky připadalo snadné, protože jsem – ať chci nebo nechci – homo ludens neboli člověk hravý. Proto jsme doma se ženou řádku let vášnivě hráli scrabble; zúčastnili jsme se dokonce dvou ročníků mistrovství ČR v kategorii veteránů.

Leckteří z nás vyrostli na vašem Slabikáři. Napsal jste ale i řadu jiných knížek pro děti. Napočítala jsem jich téměř 50! Do jaké míry vás inspirovaly vaše vlastní děti? Byly prvními čtenáři vašich veršů?

Básničky z prvních dvou tří dětských knížek jsem testoval na dceři Markétě a synovi Kubovi, ale když povyrostli, postoupili mezi dorostence, zatímco já zůstal u žáčků. Jednodušší to bylo s básněmi pro dospělé, ty jsem testoval na manželce. Fandila mi a dodávala sebevědomí, zkrátka elitní čtenářka. Ale protože mě chválila příliš, musel jsem její chválu násobit koeficientem 0,1 až 0,2.

Jakou důležitost přikládáte knižním ilustracím? S kterým výtvarníkem, ať už dětských nebo „dospělých“ knih, jste si obzvlášť pěkně notoval?

Knížky pro děti by dnes bez ilustrací neměly šanci, děti i rodiče se obvykle „chytí“ na obrázky – a teprve pak, zvolna a trpělivě, mohou při četbě vychutnávat literární text. Dobrý ilustrátor udělá i z průměrné knihy bestseller, špatný zabije i nejkvalitnější text. Já jsem měl na výtvarníky štěstí; pro svou dětskou prvotinu jsem si vybral Adolfa Borna, a teď spolu chystáme dvanáctou společnou knihu. Nebo třináctou? Ale ilustrovali mě i další mistři: Miloslav Jágr, Jiří Kalousek, Ota Janeček, Stanislav Duda, Vladimír Suchánek, Vladimír Preclík, Vlastimil Zábranský, Zdenek Seydl, Karel Franta, Vladimír Nagaj, Jiří Slíva, Vratislav Hlavatý, Jiří Fixl, Mirek Huptych a mistryně: Helena Zmatlíková, Marie Tichá, Vlasta Baránková, Lída Brychtová, Lucie Dvořáková... A také moje žena Eva. S tou jsem si notoval tak dobře, že s ní mám dvě děti.

Čím je vám Josef Lada, ke kterému se vracíváte? Patří k vůním vašeho dětství?

Josef Lada je moje dětství. Vyrostl jsem na jeho říkadlech, bajkách a pohádkách, mí kamarádi nebyli jen Láďa, Vašek, Jirka a Standa z ulice, ale i kocour Mikeš, chytrá kmotra liška a všelijací bubáci a hastrmani. Jak vím od vlastních vnoučat, Ladu milují i dnešní dětí, aspoň v rodinách, kde čtou dětem pohádky. Kde rodiče odloží potomky před televizor, tam fandí televizním upírům a supermanům.

Máte nějaký svůj básnický vzor?

Kdybych měl v mládí tolik milenek, kolik jsem měl básnických vzorů, byl bych donchuan! Básničtí greenhorni jsou prostě velmi sugestibilní. Lákavými vzory bývali prokletí básníci, pohrdající měšťáckou pseudomorálkou, v šedesátých letech jsme obdivovali beatniky a jejich radikální gesta, ale psavci jsou přece jen spíš muži slova než muži činu. Dnes mi jsou nejbližší básníci, kteří uměli zestárnout k moudrosti, jako byli Seifert, Hrubín, Skácel, Mikulášek, Kainar, Holub... Díky vysokému básnickému intelektu si uchovali mladého ducha i v pokročilém věku. To bych také rád uměl!

Před časem jsem recitovala vaši „Lori“. Jaký je váš vztah k Máchovi?

Jaký jiný může být než uctivý? Mácha byl člověk dvacátého století, který se narodil o sto let dřív. Meteor. Ale důvěrnější vztah mám k Erbenovi; toho mi četli už v útlém věku a jeho Kytice je moje kniha knih.

Které dílo považujete za vrchol své tvorby? A neměl jste někdy po napsání básně pocit, že by už bylo lépe s psaním skončit, že nic lepšího nenapíšete?

Každého sebekritického autora čas od času napadá, že by snad bylo lepší pověsit psaní na hřebíček. Mne to napadá při každé návštěvě velkého knihkupectví nebo velké knihovny. Nebylo už všecko napsáno? Ale i kdyby bylo, lidé jsou strašně zapomnětliví a některé věci je dobré jim – i sobě – připomínat. Beztak nemůžu psaní nechat, protože kdybych měl žít jako penzista, v klidu a pohodě, musel bych se brzy zbláznit. Přemýšlení o vrcholech své tvorby přenechám jiným. Ale když mě před třemi roky při premiéře Ptákovin podle Aristofana v Městském divadle v Brně režisér s herci vytáhli na jeviště na děkovačku, tváří v tvář aplaudujícímu publiku jsem měl dobrý pocit, že tahle smutná komedie se mi nejspíš povedla.

Je čas vánoční. Jaké tradiční vánoční zvyky jste doma udržovali, když byly děti ještě malé?

Krájeli jsme jablka, vypravovali jsme svíčky v ořechových skořápkách do dalekých krajin, lili jsme nikoli olovo, nýbrž vosk, nevěřili jsme na dědu Mráze, nýbrž na Ježíška, a hlavně jsme se měli rádi.

Jaké knihy jste dostával pod stromeček a které knihy patřily v dětství k vašim nejoblíbenějším?

Samozřejmě jsem o Vánocích dostával knihy říkadel a pohádek. Erbena, Němcovou, Hrubína, Plickův a Svolinského Český rok, později Twainova Toma Sawyera, Stevensonův Poklad na ostrově, Dumasovy Tři mušketýry, verneovky a londonovky, ale nejmagičtější ze všech pro mě byla už zmíněná Erbenova Kytice. Dodnes mi při jejím čtení běhá mráz po zádech, jako kdybych v sobě probouzel osobní vzpomínky z dávných časů, kdy lidé sice chodili do kostela, ale venku se ještě proháněli hastrmani, polednice a zamilovaní zombies a čarodějové křísili zamordované dívky k životu.

Jaké čtení byste doporučil dnešním dětem a kterými knížkami obdarováváte své vnoučky?

Hlavně svými knížkami. Ale ty jsou už spíš jen pro šestiletého Kubíčka; vnučky Johana s Terezou jsou už odrostlé, takže jim letos vyberu buď nějaký dobrý román, anebo knížky o umění. A jaké čtení doporučit dětem obecně? Především bych doporučil rodičům, aby dětem četli, zpívali jim písničky a hráli si s nimi. To je to nejlepší, co mohou pro své potomky udělat. Před lety provedli v USA dlouhodobý průzkum dětského čtenářství a vyšlo jim, že malí čtenáři jsou oproti nečtenářům v obrovské výhodě. Jsou přemýšlivější, umějí lépe vyjádřit své myšlenky, lépe komunikují s okolím, jsou v životě úspěšnější. A potvrdilo se, že čtení knih nedokážou nahradit ani filmy ani televize ani internet. K takovému závěru však nejsou zapotřebí sofistikované průzkumy, inteligentní člověk k tomu dospěje sám.

Na jistých dveřích bývala cedulka s nápisem: Básníci jsou nejješitnější z žen. Jsou?

Básníci nejsou o nic ješitnější než ostatní muži. Ale každý z nich – slovy Halasovými – „chce být čten a pochválen“; to mi připadá zcela legitimní. Nejspíš jsou sebestřednější než jiní, ale jak mají nebýt sebestřední, když píšou o světě skrze sebe? A přiznejme jim, že na rozdíl od politiků a novinářů, kteří profitují z polopravd a lží, básníci zásadně nelžou. Proto nás může uchvátit báseň nebo třeba jeden jediný verš dávno mrtvého klasika, zatímco výroky politiků či novinářů z téže doby jsou z 99 % směšné.

Básníci prý už dnes nejsou zapotřebí, nemáme totalitu, nemusíme se k nikomu utíkat. Jaká je role básníků v dnešní době?

Někdy před dvaceti lety jsem na to téma napsal báseň, z níž po seškrtání zbylo jen dvojverší: „Básníci vymřeli. A místo básní zbudou / reklamní slogany. A svět se zalkne nudou.“ Ve skutečnosti jsem optimista. Kdo bude poezii potřebovat, ten si ji najde. A jakou společenskou roli mají dnes básníci? Což třeba „ekologové lidské duše“?

Vím, co si myslíte o partičkách posuzovatelů umění druhých a o těch, které označují za sošné. Kdybyste navrhoval kandidáty na ceny za literaturu vy, koho byste z těch, kteří, jak se zdá, nejdou těmto arbitrům umění pod nos, ocenil?

Ono to v Čechách bylo vždycky tak, že se při každé vhodné i nevhodné příležitosti politikařilo. Takže i literární ceny často byly uděleny nikoli za tvorbu, nýbrž za zásluhy. Když se do porot udělujících ceny a do grantových komisí proboxují členové jednoho či dvou literárních bratrstev, ten, kdo nepatří k „hochům, kteří spolu mluví“, nemá šanci na grant ani na cenu. Ať mi někdo vysvětlí, proč nemůže takový Michal Černík za svou tvorbu pro děti dostat státní cenu? Byl náležitě oceněn Jiří Suchý, který získal pro poezii víc čtenářů než kdokoli jiný? A co třeba Vladimír Páral, z jehož nemilosrdné anamnézy normalizačního konzumerismu mrazí? Jinak ovšem proti literárním cenám nic nemám, jen ať národ vidí, že tu nejsou jen šikovní manažeři, sportovci a herci, ale i spisovatelé. O tristní skutečnosti, že většina z nich se psaním neuživí, raději pomlčme.

Dnes si leckteří, zdaleka nejen začínající autoři, vydávají své sbírky vlastními náklady. Jak byste se zachoval, kdybyste byl v jejich kůži?

Znám autory, kteří si své knížky už víc než třicet let vydávají zásadně vlastním nákladem, aby si je mohli vypiplat do krásné bibliofilské podoby. Jsou nejen autory textu, ale rovněž ilustrátory a grafickými úpravci. Ve své občanské profesi si vydělají dost peněz, proto si mohou dovolit zaplatit kvalitní tisk. A nepotřebují ty knížky prodat na knižním trhu, takže se netrápí s distributory a knihkupci, knížky rozdávají anebo prodávají sami. Kdybych byl mladší, dělal bych to stejně.

Z vaší nejnovější knížky Co oči nevidí mě zaujala báseň Dětská štědrovečerní:„Láska je láska víme z koled /Přemůže každou lež i lest / Proč by nás měla srdce bolet – / jablíčka máme plná hvězd!“ Čeho si na tomto výboru ze své poezie ceníte nejvíc?

Cením si především toho, že to je krásně udělaná kniha, ve stylu někdejšího Klubu přátel poezie. Za to vděčím grafičce Kateřině Bobkové a také ilustracím mé ženy Evy. Mimochodem, to citované čtyřverší znělo původně trochu jinak, ale žena mi výjimečně text opravila. K lepšímu! Možná mě měla opravovat častěji.

Co byste vzkázal našim čtenářům, je oblíbený duchaplný dotaz, aby závěrem zpovídaný řekl něco k tesání. Třeba nějaký aforismus…

Dávám na vybranou: Čas že jsou peníze? Zkuste si uložit v bance mládí a vyzvednout si je po 50 letech! Nebo Proč novorozenci pláčou? Protože se těšili, že se narodí jako delfíni. Nebo Znepokojuje vás globální oteplování? A globální oblbování vám nevadí?

Děkuji vám za rozhovor, přeji hodně zdraví a spoustu inspirace.

Kateřina Ryšavá
vyšlo v Literárních novinách č. 47 - příloha Biblio, 21. listopadu 2013