Jiří Žáček 

Rozhovory

33 otázek Michal Černíka:
O životě s Jiřím Žáčkem

Mohl byste se popsat a charakterizovat?

Sympatický muž, tvořivý, inteligentní, spravedlivý, milující feminista se smyslem pro humor – neboť s jiným by moje náročná žena odmítla žít. Mohl bych sám sebe vidět i jako pesimistu maskovaného za optimistu, jako katastrofistu a mizantropa, který se nemá rád, ale raději to vezmu s nadhledem.

Co vám dalo dětství?

Všechno, co mi pokročilý střední věk postupně a potupně bere. Jitřní zrak. Umění radovat se a žasnout. Vstřícný vztah ke světu a k lidem. Optimismus. Přátelství neposkvrněná pragmatismem. Těšení na zítřejší den. Dnes se mi do toho všeho míchá skepse a já musím dávat pozor, aby jí nebylo moc. Skepse v příliš vysoké koncentraci může být smrtelná.

Jste někomu za něco vděčný ?

Předkům za to, že jsem se narodil jakž takž zdravý na těle i na duchu. Ženě za trpělivost a za dvě děti, které po rodičích naštěstí zdědily to lepší. A panu primáři Gerychovi z Thomayerovy nemocnice za to, že mě před pěti roky sundal z hrobníkovy lopaty.

Bez čeho se neobejdete?

Bez rodiny. Bez knížek. Bez přátel. A bez psaní, neboť když si chci něco promyslet, musím si to zapsat, seškrtat, opravit, zformulovat, zredigovat.

Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?

Erbenova Kytice. Básnické skladby Karla Havlíčka Borovského a Haškův Švejk. A ještě nejméně sto knih, ale nejhlouběji mě patrně zasáhl Plickův čtyřdílný Český rok, plný národních říkadel, písniček, hádanek a pohádek, z něhož mi rodiče četli a zpívali už jako nemluvněti.

Co je pro vás nejdůležitější?

Nelhat. Zvlášť ne sám sobě.

Co pro vás znamená být sám sebou?

Být sám sebou znamená zachovat si svobodnou mysl, nebýt užitečným idiotem, otrokem cizích záměrů. Vzhledem k tomu, že náš svět je zamořen miliony dokonale vygenerovaných dezinformací, v každodenním duelu se lží býváme často poraženi. Ale hlavní je, abychom lhářům nesloužili vědomě, a už vůbec jim nesmíme prodat duši.

Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?

Nemám rád léčbu šokem, ale asi jsem měl štěstí. Nikdy jsem žádný opravdový šok nezažil. I souboj s rakovinou byl pro mě spíš lekcí odnaučování strachu ze smrti.

O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

Přemýšlím o tom, co se v posledních dvaceti letech stalo se světem. Odkud a proč se vyvalilo tolik egoismu, zášti, hnusu, chamtivosti, agresivity? Zasloužíme si vůbec svobodu, když ji tolik lidí zneužívá proti druhým? Proč lidé tak úporně pustoší Zemi, když je to jejich jediný domov? Má vůbec člověk právo nazývat se homo sapiens, když se chová jako zcela nepoučitelný idiot?

Jak prosazujete svůj názor?

Nijak. Ať se každý dovtípí sám. Spoléhám na inteligenci bližních. Já sám také nemám rád agresivní agitaci. Komu chybí empatie, asertivním dryáčnictvím to beztak nespraví. Jako pojišťovací agent bych asi umřel hlady a v politice bych byl taky bez šancí.

V co věříte?

Všecka náboženství byla dlouhodobě zneužita k duchovnímu zotročení davů, k šíření nenávisti vůči jinověrcům, ke svatým válkám - stejně jako úspěšné ideologie. Většina lidí neumí žít jinak než podle povelů nějakého velitele nebo šéfa, a protože se vždycky najde samozvaný prorok nebo dobyvatel, budují se tisícileté říše, hledá se nepřítel, burcuje se do válek, jako kdyby lidem i dnes nejlépe vyhovoval pravěký přístup ke světu: Zab ho dřív, než on zabije tebe! Člověk se svobodnou myslí může věřit jen v demokracii. Ale nestačí věřit, demokracii je třeba také bránit, protože je příliš mnoho podnikavých chlapíků, kteří by ji rádi zprivatizovali.

Jaké máte ideály?

Zamlouvají se mi ideály francouzské revoluce: svoboda, rovnost, bratrství. Dnes se adoruje jen svoboda, aniž se zmiňuje, že k ní patří také osobní odpovědnost; rovnost se zdá být podezřelá, protože každý blb se považuje za něco lepšího než druzí, a vyznávat bratrství, tím dnes člověk riskuje, že bude považován za troglodyta. Kdekdo se zaklíná demokracií, a je to i osvědčená taktika nepřátel demokracie. Vinou masmédií mnoho současníků vidí z francouzské revoluce jen ty gilotiny. Ano, neměla se zvrhnout v krvavý teror, ale to byl úlet. Francouzská revoluce byla především tou Dantonovou „inspirací pro touhy a sny všech lidí, výkřikem svobody, který už nikdy neutichne“.

Co je pro vás největším dobrodružstvím?

Čtení, psaní, myšlení. Ale tahle dobrodružství intelektu je dobré kombinovat s dobrodružstvími reálnými, třeba zdánlivě bezvýznamnými. Vyšlápnout si na výlet za Prahu, sjet si Sázavu na kánoi, zdolat Sněžku, vyjet si do Afriky. Když jsem četl knihu o partě českých nadšenců, kteří si postavili repliku Magalhaesovy lodi Victoria a obepluli na ní svět, upřímně jsem jim záviděl. Ale tahle veliká dobrodružství musí člověk absolvovat ve věku, kdy má ještě pevné zdraví a nevyčerpatelný elán. V šedesáti můžete zeměkouli obeplouvat už tak leda na Titaniku.

Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?

Většinou ano, ale bývá to těžké. Mezi informacemi je přimícháno mnoho dezinformací, polopravd, lží. Na to je jednoduchý recept: pochybovat, ověřovat, kontrolovat. Ale jedinec nemá čas ani možnosti si všecko ověřit, většinou se musí spolehnout na intuici.

Co vás nejvíc v životě zklamalo?

Ti, co si ustavičně stěžují na své bližní, nejspíš předpokládají, že lidé jsou andělé, a zároveň je podezírají ze všemožných špatností. Já potkávám tolik báječných lidí, že mě smiřují se světem, s kterým nejsem tak úplně kompatibilní.

Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?

Myslím, že bychom mohli civilizovanému světu sloužit jako odstrašující příklad. Demokracii jsme si nechali vytunelovat všelijakými bratrstvy a mafiemi, ani jsme nepípli. Neomlouvá nás ani to, že nás nikdo neučil demokracii bránit. Francouzi to umějí, Britové a Němci také. Proč se to neučíme od nich?

Děsí vás něco?

Když slyším proslovy a komentáře prezidentů, ministrů obrany, vojenských analytiků, zbrojařských lobbistů, ale i obyčejných žurnalistů o nutnosti budovat raketové systémy proti nepřátelům, když vidím, kolik miliard ze státního rozpočtu jde na zbrojení české armády, přepadá mě pocit marnosti a říkám si, že lidé v sobě nejspíš mají zakódované zabijáctví a bez masového vraždění se neobejdou. Ale možná v sobě to zabijáctví má zakódována jen menšina, válečníci, kteří se dokážou proboxovat k moci, permanentním strašením zmanipulovat mírumilovnou většinu a vyrazit z ní balíky peněz na svoje úchylné války. Oboje vyjde nastejno. Dějiny válek pokračují na plné pecky a dějiny míru se opět odkládají na neurčito.

Čemu nerozumíte?

Všiml jsem si, že v dokumentárních filmech z nejchudších zemí třetího světa se děti vesele baví a dovádějí, zatímco v dokumentech z nejbohatších zemí se děti nudí, jsou otrávené, nebo se perou. Člověk by čekal opak. Radost a štěstí evidentně závisí na jiných faktorech než na luxusu a bohatství.

Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?

Nic není nezvratitelného a všecky teorie o konci dějin jsou směšné. Svět se mění, jde jen o to, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Ale svět ovládaný korporacemi, které si mohou koupit vlády nejmocnějších zemí a jejichž strategií je vydrancovat celou planetu, se sám od sebe nezlepší. To nespraví ani sto Obamů. Anebo že by přece?

Jak by podle vás měl vypadat svět?

Svět by měl být pro všecky – slovy Lawrence Ferlinghettiho – „báječné místo k narození“. Rozhodně by to neměl být očistec s vyhlídkou na posmrtný ráj – to mě jako notorického ateistu nijak neuspokojuje.

Jak byste charakterizoval svůj světový názor?

Myslím, že dělení na levici a pravici je pasé. Měli bychom posuzovat systémy podle toho, jak fungují. Česká demokracie je nemocná korupcí a klientelismem. Koho pak má člověk volit? Třeba mají pravdu royalisté, že lepší osvícený král než zkorumpovaný parlament a neschopná vláda, ale skoro bych se vsadil, že lid by za guláš a pivo zvolil za vladaře nějakého Trautenberka.

Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?

Jako si dřív nalhávali, že jsou dobří křesťané, tak si dnes namlouvají, že jsou stoprocentní demokrati. Ale o pět minut později jsou schopni umlátit souseda motykou za to, že fandí jinému klubu.

Co dnes považujete za statečnost?

Zachránit někomu život je nepochybně statečný čin, ale někdy i mluvit pravdu vyžaduje statečnost. Usvědčit u soudu zločince s patřičnými konexemi je nepochybně nebezpečnější než vrhnout se do plamenů nebo rozvodněné řeky. Ale možná že nejstatečnější jsou maminky, které dokážou vychovat z dětí čestné, spravedlivé a laskavé lidi.

Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?

Ano, s přimhouřeným okem, ale obávám se, že jsme jedna z posledních generací, která si užívá alespoň relativní svobody. A relativního míru. Svět je přelidněný, zamořený, surovinové zdroje pomalu docházejí – raději nedomýšlet, protože kapitalismus si s řešením globální ekonomicko-ekologické krize evidentně neumí poradit, a nejspíš ani nechce, protože ti největší hráči z krize profitují.

Dá se svoboda zneužívat?

Aby ne. Jestli některé firmy smí svobodně zacházet se zaměstnanci jako s otroky, znamená to, že je něco v nepořádku. A jestli místo původního „jeden člověk – jeden hlas“ platí „jeden dolar – jeden hlas“, je to ještě demokracie?

Kdy se cítíte nejsvobodnější?

Nejsvobodněji se budu cítit, až umřu. Kdo žije mezi lidmi, musí svou svobodu omezovat s ohledem na ostatní. Zeměkoule není dost veliká, aby šest miliard lidí mohlo mít absolutní svobodu.

Čemu vás naučil život?

Že důležitější je to, co děláme z lásky nebo aspoň ze sympatií, než to, co děláme z vypočítavosti, z egoismu, z nenávisti.

Myslíte si, že žijete tak, jak byste chtěl žít?

Žiju tak, jak umím, jak dokážu, a jak mi dovolí okolnosti. Nestěžuju si. Každý máme své limity. Ale aspoň se živím tím, co mě baví. Kolik lidí má to štěstí?

Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?

Ano, už tím, že nás inspiruje k přemýšlení a že nás učí empatii. S kým umění ani nehne, je nejspíš dokonale imunní balvan. Věřím, že i art brut a podobné surovosti člověka kultivují.

Jak chápete pocit štěstí?

Pocit štěstí buď mám, nebo nemám, nesnažím se ho chápat. Ale to je stejné jako se ženami. Ženy nemáme chápat, ale milovat.

Z čeho se dovedete radovat?

Paradoxně se umím radovat víc a líp než v mládí. Tenkrát mi všechno připadalo samozřejmé, dnes dovedu mít radost z maličkostí. Třeba z pěkného dne, z inspirativní knihy, z procházky lesem, ze setkání s přáteli, z úspěchů vnoučat. Ale abych se nepřechválil, musím přiznat, že se mi to daří spíš občas než permanentně.

Bez čeho si nedovedete představit život?

Bez přátelství a bez lásky.

Co je na světě pro vás nejkrásnější a nejcennější?

Děti. Právě děti svou spontaneitou a fantazií obrozují náš dospělý svět. My potřebujeme ty malé človíčky s velkým srdcem daleko víc než oni nás. Ne my dospělí, ale děti dávají světu smysl.

(Obrys/Kmen 1/2010)