Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Bůh je gorila

Rozhovor o slabikářích, dětech a zázracích života

Proč jste napsal slabikář?

Protože mě o to v roce 1990 požádala majitelka nakladatelství ALTER. Chtěla slabikář veselý a hravý, znala moje dětské knížky. Předem bylo rozhodnuto, že ho bude ilustrovat paní Zmatlíková, což byl geniální nápad. Zprvu se mi do toho moc nechtělo. Psát slabikáře není sen básníků a spisovatelů. Když jsem si prohlédl ty existující, vzal jsem to jako výzvu. Chtěl jsem si dokázat, že to dokážu.

Jaké slabikáře jste prohlížel?

Nejlepší český slabikář jsou Poupata od pana řídícího Kožíška z počátku minulého století. Pan řídící Kožíšek byl kantor tělem i duší – a ještě byl múzický a uměl napsat hezkou básničku. Každý slabikář je obrazem doby. Na starých slabikářích vadilo, že jsou příliš socialistické. Ten předchozí a jediný oficiální slabikář český byl nepovedený i výtvarně.

Váš slabikář není obrazem doby. Chce být věčný. Kdyby byl obrazem doby, musel by váš prvňáček Tom pít kokakolu, milovat chipsy a učit se pařit počítačové hry…

Pro mě je nejkrásnější čeština Bible kralické nebo Vančurova, tak nemůžu nechat vstupovat do slabikáře zpotvořeniny a jazykový bastardismus, to by mně bylo líto. Já se době nevyhýbám záměrně, já jen nepovažuji kulisy doby za podstatné. Jsou podstatnější věci pro šesti- sedmileté dítě – dorozumění, tolerance, kamarádství, láska k rodičům, k psovi. I když nám počítačoví guruové tvrdí, že dnes vyrůstají děti, které myslí jinak, já tomu moc nevěřím. Pořád si myslím, že ten nejlepší počítač je lidský mozek, a kdo má vadný mozek, tomu ani počítač nepomůže, ten pomůže jen tomu, komu to myslí.

Ano. Vy nemáte ve slabikáři ani televizi a největší technologickou bombou je tam auto, které v podání Heleny Zmatlíkové vypadá jako z časů Kožíškových Poupat.

Prožil jsem dětství bez televize, protože ta se u nás rozšířila, teprve když jsem byl v pubertě. Jako kluk jsem si hrál na ulici, v lese, na hřišti a připadá mi, že moje dětství bylo šťastnější než dětství dnešních dětí. Svět mého slabikáře i můj dětský svět jsou zidealizované, ale nemyslím, že to vadí. Pro rodinný život, kterým žije prvňáček, je důležitější, když s ním otec jede na výlet, než když se spolu dívají na televizi.

Jaký je rozdíl mezi psaním básniček pro děti a slabikářem?

Slabikář je takový rébus. Začínáte samohláskami, první souhláska musí být M. Zkuste vymyslet něco jiného než „Máma má mimi“. Při každém kroku vpřed vyplňujete křížovku. A vymýšlíte věty, které smíte použít. Dělat slabikář je jako cvičit gymnastickou sestavu ve svěrací kazajce. Nemusím se přelaďovat, to ne, když píšu pro děti básničky, tak se také snažím vidět svět krásný a veselý. Nechci deprimovat malé děti svou skepsí, ironií, to nejde, to už jsem si vyzkoušel dávno. Humor děti berou. Skepsi a ironii ne.

V předchozím slabikáři měla Ema maso. Máte tam vůbec Emu?

Nemám.

Ale maso tam máte.

Maso tam mám, protože M a S je začátek slabikáře. Na M a S nevymyslíte moc slov, takže člověk je vděčný i za to maso.

Řekl jste, že děti nemají rády ironii a skepsi. Co ještě?

Podstatné je děti nepoučovat. Necepovat. Hrát si s nimi. To dělá málokdo. Málo rodičů má dneska čas hrát si s dětmi. Učitelé na to nemají čas – když je třicet žáků ve třídě, nejde to. Nejvíce si dneska hrají s dětmi básníci, tvůrci filmů, divadelníci, ti to dovedou snad nejlépe.

Kdybyste měl udělat seznam autorů, ať světových či českých, kteří jsou dobří pro dětský svět, jaký by byl?

Pro mě byla v dětství klíčová Erbenova Kytice, Halasovy a Hrubínovy říkanky, Sládek, samozřejmě, to je zakladatel moderní poezie pro děti. Rais a Kožíšek. Erben, Němcová a Bartoš jako pohádkáři. Moje děti milovaly Čtvrtka, Miloše Macourka, Aloise Mikulku – ten je skvělý i jako ilustrátor. Nebo knížky Arnolda Lobela o žabácích Kvakovi a Žbluňkovi. Skvělých autorů dětské literatury je dneska moc. Nejenom ve světě, ale i u nás. Ale na to člověk přichází, až když má děti velké, takže je mi líto, že jsem jim dříve nepřinesl třeba Olgu Hejnou, Daisy Mrázkovou, Zbyňka Malinského… Milneho Medvídka Pú jsme minuli, já i moje děti, stejně jako Foglara. Ze světové literatury byly pro mě klasickými knížkami klukovského věku Tom Sawyer, mayovky, verneovky, štorchovky, Dumasovi Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo. Pro dětskou fantazii, pro formování dětského světa jsou tihle autoři naprostá špička, ty nelze překonat, lze se jim jen přiblížit, což se podařilo například Tolkienovi a několika dalším.

Ve všech klasických knížkách pro děti stojí proti sobě dobro a zlo. Život je o chlup složitější. Co myslíte, že s dětmi udělá, když se později s realitou vybaveny tímhle černobílým viděním?

Nic. Dětem je třeba předestřít základní model souboje dobra se zlem. Takový je základní princip křesťanského světa. Dobro bojuje se zlem a bůh s ďáblem. A ono to tak často v životě je, i když mnohdy zastřené a zrelativizované, ale malým dětem nelze svět zrelativizovat moc brzo. Dítě potřebuje věřit tomu, že svět má smysl, že život je dobrý a že je to dar. Když mu tuhle iluzi vezmete moc brzo a zasadíte mu do dušičky semena beznaděje, odrovnáte ho na celý život. Děti se samy vyrovnají, když poporostou, s tím, že svět není jednoduchý, černobílý, že život není jako v knížkách, ve filmu, že pravda může být lží a lež pravdou. Nejdůležitější je u nich podporovat myšlení – ne jenom to racionální, to kalkulantské, ale myšlení hlavou a srdcem.

Jak?

Já vím, mluvím jako kniha, ale vlastně chci říct jen to, že děti jsou lepší – a rozumnější - než my. Jsem z generace, která už nezná rodové kořeny, protože ty snad přetrvávají jen na vsi. Já jsem městské dítě a městský člověk nemá rodný kraj. Rodové vazby začínám vnímat až teď, když mám vnučku, protože na vlastní děti jsem neměl dost času a neměl jsem ani čas o tom přemýšlet. Děti vychovala manželka a já jen dojížděl domů - asi jsem nebyl dobrý otec. Teď si s vnučkou prohlížím dětský svět, dívám se na něj jejíma očima a nacházím v něm radost, kterou bych jinak neviděl. A začínám pochybovat, že svět je tak zkažený a špatný. To malé děťátko svou pouhou existencí zviklalo mou skepsi. A to je dobře. Skepse je smrtelná, když je jí moc a když trvá dlouho. Nestárneme léty, stárneme špatnými zkušenostmi – a skepsí. Kdo neumí na špatnou zkušenost zapomenout, je proti sobě, proti svému okolí. Tím nechci říct, že by si člověk neměl připomínat, co zkazil, zpackal, kdy byl zbabělý, nespravedlivý, krutý, to si člověk v koutku duše uchovat má. Ale nesmí se tím rozdírat. Člověk by se měl snažit být spravedlivý. Zvláště k druhým. A měl by začít znovu důvěřovat. Tomu nás učí vnučky. K tomu je potřebujeme. My potřebujeme děti víc, než ony potřebují nás. Potřebujeme je, aby nám umožnily přežít do zítřka, do příštího roku, do příštího tisíciletí. Bez nich bychom to nedovedli. Jsou to banality. Přiletí sýkorka na balkon, sedne si, vnučka na to kouká jako na zázrak – a on je to zázrak. Přijde náš kocour, tu sýkorku sežere – a to je taky zázrak.

Jaká máte zvířata?

Psa, kocoura, andulku v kleci a žabáka v akváriu.

K čemu je potřebujete?

Psa máme, aby mě měl rád. Ale nejen mě. Já tvrdím, že je to takový akumulátor a zesilovač rodinné lásky. Od té doby, co máme psa, se máme radši. Spojuje nás.

A ta další?

Zvířata nás polidšťují. Já si myslím, že lidstvo, které ke zvířecímu světu přistupovalo z té zpupné a pyšné výšky vládce všehomíra, teprve v posledních letech přichází na to, že zvířata nejsou tak méněcenná. Předčí nás silou, rychlostí, šestým smyslem, který jsme ztratili. Vždyť zvířata i myslí. Ty řeči, že mají jen instinkty, že nemilují, že nemají smysl pro humor, to je jen výraz pusté lidské pýchy a každý, kdo má doma zvíře, ví, že to není pravda. Pro mě je magický film Gorily v mlze, kde americká zooložka přichází do Afriky a hledá kontakt s gorilami, které vypadají jako bytosti z jiné planety. V tom filmu je záběr, kde se ta ženská snaží dosáhnout toho, aby jí podal ruku gorilí samec, který váží dva metráky a člověka by rozmáčkl v pěsti. Ona mu podává ruku tak dlouho, až on ji za tu ruku uchopí. Ten záběr je magický. Pro mě je to stejný zážitek, jako když vidím Michelangelovu fresku v Sixtinské kapli, kde se Bůh dotýká prstem Adama.

Kdo je Bůh? Ta gorila nebo ta žena?

Nevím. Čím víc znám lidi, tím víc fandím zvířatům, takže si myslím, že Bůh je ta gorila.

Pro Salon, literární přílohu Práva, připravil Jan Kašpar.
(březen 1999)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.