Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

Zdeněk Kožmín:
O Autostopu

Žáčkův pohled „klíčovou dírkou“ je nepřetržitou polemikou s frontálními pohledy, s líbivými pózami, do nichž nás napěchuje špatný fotograf. Jen cílevědomým odchýlením od běžné, povinné normy můžeme zahlédnout onu věc o sobě, jak praví filozofové. Když se zřekneme špatných fotografií a s Žáčkem jaksi mimoděk umíme zahlédnout cípek pravé skutečnosti, cítíme se báječně. Zrovna takhle příjemně si čteme jeho autovýbor Autostop. Bylo by však velkým zjednodušením, kdybychom tuhle schopnost platného uvidění připočítali jen básníkově božské improvizaci. Za tou lehkostí, za vší gnómičností, za drzou perzifláží tluče stále zraňované srdce, stále seberozdírající intelekt. Ostatně o tom mluví samo Žáčkovo teoretické sebereflektování, které spojuje výběr z jednotlivých sbírek. Zřejmě sama klíčová dírka vyžaduje v problematizované současnosti také velkou myslitelskou výkonnost. Básník mi asi příliš nepoděkuje za to, že právě jeho – vysměvače moudra – tlačím mezi filozofující básníky. Ale vždyť samo pozdvihování čistočisté lidové slovesnosti je velice pregnantní filozofií poetiky. Rozhodně není Žáček především lehkonohý šansoniér, rozhodně nekreslí jen sladké ráje příjemna, ale všudypřítomné kapičky krve značí i jeho „lehkou“ milostnou poezii, jeho aforistické bonmoty, jeho mávnutí rukou. Proto může vzít „do dlaní / kuřátko, které pípá ze sluchátka“.

(Brněnský večerník 10. 7. 1989)