Jiří Žáček 

autorské stránky

Proč se vždycky urodí víc Nezvalů, Seifertů,
Halasů, Holanů a Hrubínů než Šaldů?
Protože básnické múzy jsou mnohem půvabnější,
než ježibaby teorie.

Z recenzí a článků

Vladimír Macura:
Přítel s pěti P

V době, kdy, jak se zdá, verše nepožívají toho výsadního postavení jako kdysi, si poezie Jiřího Žáčka bezesporu nachází (nebo vyšlapává?) svou cestičku ke čtenáři, oslovuje ho zdánlivě jen tak mezi řečí uprostřed všedního dne a kupodivu nezůstává zcela oslyšena. Někdy ta snadnost a samozřejmost, s níž se navazuje rozhovor dnes už zdaleka ne samozřejmý, až mate kritiku: slova uznání se tu a tam mísí s varováním, hovořívá se jedním dechem o velkém mélickém nebo humoristickém talentu, ale i o nebezpečích v tom skrytých, hrozí se líbivostí, podbízením čtenáři.

A nesporně: lyrický hrdina Žáčkových veršů je z rodu extrovertů, je posedlý hladem po kontaktu, po sdílení – ale po pravdě řečeno, kdoví, vyrůstá-li to všechno z vnitřních sklonů, není-li v tom více složky volní, vědomého úsilí, aby poezie nepřestala být komunikací, a tedy úsilí tak či onak společného také ostatním Žáčkovým vrstevníkům. Vždyť i generační autobiografismus – zpočátku tolik diskutovaný – byl jen z povrchního pohledu pouhým zúžením horizontu a únikem do soukromí: naopak, znamenal především zcela jiné vymezení subjektivity, než jaké se zrodilo v mladé poezii o desetiletí dříve. (…) Soustředění k osobnímu prožitku vlastně téměř všednodennímu, k výpovědi napůl deníkové, znamenalo současně posílení zodpovědnosti básníka za vyřčené slovo (hovořím o sobě, za sebe – a v tomto smyslu hovořím také „upřímně“, poezie tedy pro mne není ničím výlučným, co by vytrhávalo z reálných životních vazeb) i okázalé rušení skleněné stěny mezi básníkem a čtenářem (žiji stejný život jako ty, jsme si blízcí, potřebuji s tebou hovořit).

Konečně i nastolení tématu města v mladé lyrice 70. let bylo takovým pokusem o sblížení. Umělé prostory básnických kosmů i mikrokosmů, ke kterým se tak často uchylovala poezie v druhé polovině předchozí dekády, se náhle cítí jako nepřijatelné, odcizující, vykazující básníka stále více do izolace. Téma města bylo mladou poezií obnoveno tedy ne jen jako jedno z témat možných, ale jako přímo dobově příznačné místo k žití, stalo se charakteristickým biotopem nového lyrického hrdiny právě proto, že je pociťováno jako obvyklý životní prostor člověka našich dnů. Jeho zjevení nebylo prostým, svou samozřejmostí nic neříkajícím faktem, ale důsledkem volby, přijetím určitého úhlu pohledu. Stejně jako řada jiných básníků i Žáček, dnes téměř typický básník města, lyrik panelákových lásek, tak pro sebe město nacházel vlastně teprve postupně. (…) V krajině Žáčkových prvních veršů se město objevovalo spíše na vzdáleném obzoru jako jakýsi málem nepřátelský, hrozivý fantóm („město si dýmá po ránu a vykašlává plíce“), jako prostor, jímž se nanejvýš prochází, z něhož se uniká, zdaleka ne jako prostor k žití. Až později se dostalo jednoznačně na výsluní jako ideální místo pro setkání básníka se čtenářem.

Hledání partnera pro rozhovor, kterým je poezie, se v sedmdesátých letech stává přímo častým námětem v lyrice nastupujícího básnického pokolení; v Žáčkově případě má tato programová kontaktáž snad jen výrazně vroucnější, důvěrnější podobu. Komunikace je v poezii Jiřího Žáčka ostatně vůbec navazována jako komunikace zásadně a výlučně důvěrná, jako by jiná ani neexistovala, nebo snad ani existovat nemohla. I závažná politická témata jsou tu sdělována takto „neoficiálně“, v podobě intimního, přátelského povídání.

Chtělo by se přímo říci „hravého“, kdyby to slovo nesvádělo k představě čehosi nezávazného, ba přímo bezzásadového, pro poezii snad vůbec nepatřičného. Ale tak či onak tady je to slovo víc než na místě. Žáček si z „hravosti“ vytvořil vlastně až osobní estetickou kategorii. Nápadné je, jak i celý tvar Žáčkovy básně tíhne pod tlakem této kategorie k jedinému žánru, k popěvku. Přestože v titulech i podtitulech básní na každém kroku narážíme na označení nejrozmanitějších žánrových útvarů – svatební, nokturno, pavlačový sonet, capriccio, fejeton, ukolébavka, dětská báseň, sentimentální reportáž, non-science fiction, svítáníčko, blues, šanson, balada-, přísně vzato tu jde vždy pod různou hlavičkou o manifestaci jediného žánru, žánru popěvku, neseného jednoduchou, líbivou melodií, vždy ochotného zmocnit se nejen jakéhokoliv tématu, ale také jakékoliv ustálené formy a z již stvořeného učinit – byť na okamžik – znovu tvořené.

Estetická kategorie „hravosti“ (normativní estetika promine) se prosazuje i v nižších patrech významové stavby básně – v překvapivých slovních souzvucích („až bude ze mě země“), v důmyslných přeřeknutích („Ráno modřejší večera“), prudkých paradoxech („budu ti věrný v nevěře“), symetrických konfrontacích asymetrického („Tak si dvě srdce odmlouvají“ – „Tak se dvě srdce domlouvají“), v střemhlavých zvratech lyrického děje i v tíhnutí k básnickému humoru nebo lyrické anekdotě. Osobní vyznání básníkovo, že jeho nejmilejší knížkou je svazeček básní pro děti Aprílová škola, lze vzít docela vážně. Poezie pro děti tu totiž není ani tolik bezprostředním cílem, ale mnohem spíše dodatečným ospravedlněním osobního programu: představuje totiž oblast, kde se hravosti a humoru meze nekladou, kde je prostě poezie ve hře plně rozpustitelná, kde čtenář-dítě spontánně spolupracuje s básníkem a kde básník v pravém smyslu slova ani básníkem není. (…)

Vždyť už to, co se o poezii a básni říká ve verších Jiřího Žáčka přímo, se skládá v docela jiný obraz, jakkoliv obraz ne tak zcela jednoduchý, vepjatý mezi postoj krajní nedůvěry a krajní důvěřivosti, a tento svár má své kořeny v zřejmém napětí víry a nevíry v samo slovo. Ten motiv můžeme sledovat už od Žáčkovy prvotiny – ozývá se tam sice ojediněle, ale zato výmluvně ve výroku o slovech, která „rudnou studem / pod tiskařskou černí… táhnou náklad lží / a čekají a čekají,“ nebo o básni, jež je „čtená mezi řádky“ pohybem ruky bloudí po těle ženy. (…) Téma básnictví jako údělu, tedy již tím samým čehosi výjimečného, je provázeno současně trpkým obrazem „mrtvého papíru“ obklopujícího živé, oddělujícího živé od živých (Dívka ve studovně). Přitom neustále platí obojí – na rubu až romantického vzývání poezie jako mocného živlu se vždy skrývá zrnko skepse k poezii jako k úřadu, obročí, instituci, odmítání poezie jako „mrtvého papíru“ a úsilí o poezii „živou“.

Už to staví Žáčkovu skoro až příslovečnou hravost do poněkud jiného světla, upozorňuje na fakt, že není čímsi, co by stavělo poezii – byť třeba z oprávněné potřeby kontaktu – mimo skutečnost, co by bylo – dnes dost nemístnou – recidivou rozverné hravosti poetistických dvacátých let. V logice Žáčkovy poetiky je hravost současně synonymem její „živosti“, je energetickým principem působícím zevnitř proti hrozící institucionalizaci poezie ve společnosti, proti její profesionalizaci a aristokratizaci.

Přes jednoduchý, krystalicky čirý tvar Žáčkovy básně se v ní všechno, co nějak s poezií souvisí, vzpírá jednoznačnému definování, neustále se tu počítá s možností hranici poezie narušit, být básníkem a současně jím i nebýt, či přesněji být básníkem a uniknout statutu básníka. (…) Od samého počátku, ba ještě v prehistorických dobách prvního „křtu“ v Divokém víně tvoří Žáček nejen básně v „tradičním smyslu slova“, ale i říkadla, bonmoty, písničky, grafické šprýmy, a dodnes se na tom nic nezměnilo: pořád jako by stál na stejné křižovatce, jejíž cesty se rozbíhají různými směry, ale vždy pryč od básnické akademie. (…)

Přirozenost, s jakou tu poezie vystupuje jako žena z masa a krve, žena-milenka, napovídá, jak je Žáčkovi do posledního písmene ženským živlem – v tom, jak přitahuje, vádí, ale současně zůstává neuchopitelná a nepochopitelná (živá!). – Konečně celý ten stálý spor nedůvěry a důvěry v moc básnického slova má tak trochu podobu mileneckého sebetrýznění na skřipci důvěřivých přilnutí a žárlivého proklínání. Žáčkův postoj k poezii je skoro bez nadsázky erotický a naopak – jeho postoj k ženě je postojem básnickým, vnímá ji, a vlastně spíše tvoří si ji jako báseň, artefakt, objekt vlastního estetického vzrušení. Obojí – láska i poezie – je jedním dechem vyvoláváno jako záchytný bod v plynutí času… (…)

Láska i poezie jsou tak Žáčkovi zápasem proti Instituci. Nevyplývají nikdy z oficiálního svazku, jsou vždycky spíše pokusem než „povinností“. Láska ani poezie nejsou pro Žáčka nikdy prostě dané, musí být hledány, dobývány. (…) Láska je tu ze své podstaty vždy čímsi stejně jako poezie neinstitucionalizovaným a neinstitucionalizovatelným, dovoluje zadržet vteřinu, ale nenabízí spásnou definitivu – mimochodem i verše rodinné jsou vpínány do stejné logiky neklidu, okouzlení i zrazování jako „lyrika nemanželská“.

Ta analogie je důsledná a je dovedena až k onomu spásnému, klíčovému motivu zahřátí, jež dává tváří v tvář definitivám smrti pevný smysl lásce („Zahřej mě v hloubi klína, / nežli mě sevře hlína“), ale i poezii. A v případě poezie třeba i za cenu jejího sebezrušení – konečným osmyslením „mrtvého papíru“ v stravujícím žáru plamene, jenž nabídne – paradoxně, ale přece – naději na užitečnost: teplo, které vydá, zahřeje v Básničce pro nikoho ozáblé lidské dlaně.

Samozřejmě – je to metafora, ale koření v básnické filozofii vědomé, nenahodilé a zdaleka ne pouze osobní. Poezie v minulém desetiletí ztratila nejen u nás na svém věšteckém rozměru: stala se spíše průvodkyní obyčejných dnů, spíš užitným předmětem než Literaturou, a právě v tomto svém „ponížení“ nalezla novou velikost.

(doslov k výboru Domácí přítel, 1985)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.